Už v předchozích knihách nám Karin Lednická ukázala, že je PANÍ SPISOVATELKA, že ve svých příbězích odvádí neskutečnou mravenčí a poctivou práci. Při studiu v archivech, při pročítání dobových kronik i při umění naslouchat pamětníkům.

V zatím dvou dokončených dílech zamýšlené trilogie Šikmý kostel i teď nově, v Životicích, se jí povedlo odkrýt, troufnu si říci, pro mnohé bílé místo novodobých dějin. Ve školních osnovách se toto nevyskytovalo, či bylo bráno tak, jak se to zrovna hodilo „těm nahoře...“ a o to více mi přijde tato kniha záslužná.

Příběh Životic je rozkročen do období od r. 1941 a sahá až do let poválečných, kdy zůstali ti, kteří přežili, ti, kteří se museli vypořádávat s nastalou situací i s nástupem nového, ne o nic méně krutého režimu.

Musím říci, že mně hodně pomohlo k celkovému pochopení přečtení obou dílů Šikmého kostela, kde se čtenáři dostane širšího vhledu do poměrů i celkové politické atmosféry tohoto regionu. Protože, jak je psáno v knize: „ Během války zde panovaly zcela jiné poměry než v protektorátu....“

Velmi mi sedla i forma vyprávění, kdy fakta střídají zbeletrizované pasáže ze všedního života obyvatel Životic, doplněná o bohatou obrazovou přílohu. To vše do sebe geniálně zapadá a utváří tak krutě reálný obraz jedné (po)zapomenuté tragédie. A je velmi dobře, že díky této neobyčejné knize se dostala opět na světlo a lidé si ji mohou připomenout či ji vůbec poznat.

Doporučuji vřele!!

U této knihy je především nutné si před jejím čtením uvědomit, že se nejedná o beletrii, ale o literaturu faktu. Autorka to ale svým čtenářům usnadní alespoň tak, že každá kapitola beletristicky začíná a pak přijdou fakta. S těmito fakty musela být neskutečná práce (a jde to v knize i zcela zřejmé), já si paní Karin Lednickou představuji jak sedí uprostřed velkého pokoje a kolem ní jsou všude papíry - rešerše - mapky, dokumenty, archivy, fotky, atp. a ona vybírá co vše do knihy dá a co bohužel bude muset vynechat. Velmi si cením toho, že autorka s takovou pílí přináší čtenářům ucelené informace o jedné (vlastně nedávné) tragédii ve vesnici Životice v Moravskoslezském kraji. Přála bych takového pracovitého a zaníceného autora každé podobné vesnici, městu, události. Za mě mohu určitě vřele doporučit a snad i poprosit, dejte knížce šanci (ale nezapomeňte si předem ujasnit jaký žánr čtete), děkuji.

Karin Lednická se proslavila svou trilogií Šikmý kostel, ze které již vyšly dva díly. Ve své nové knize Životice se odklonila od čistě románové formy. I tady si přečteme o životních osudech obyvatel Životic, ale vyprávění je doplněno fakty. Čtenář si musí zvyknout na přeskakování z příběhu do dokumentu, ale pro milovníky historie to není nijak rušivé. Kniha je doplněna i obrazovou přílohou, a i když popisuje velkou tragédii malé obce, čte se velmi dobře.

Zapomenutý příběh z období druhé světové války, kdy se v už tak nelehké době, pomstili nacisté kvůli tomu, že partyzáni zabili v místní hospodě tři příslušníky gestapa. Odvetou bylo, že zemřelo 36 lidí ze Životic a to zcela bezdůvodně, krutě a před zraky svých blízkých.


Autorka nám přibližuje tragédii téměř hodinu po hodině. Seznámí nás s jednotlivými rodinami, které v Životicích žily. Celý příběh je zachycen dokumentární formou. Část kapitol pojala autorka románově, díky tomu jsou pro nás postavy bližší a lépe se do nich dokážeme vcítit. Další část jsou fakta s informacemi, jak se co odehrálo. Vše je doplněno fotografiemi rodin, písemnostmi a dalšími materiály.

Celý příběh je neskutečně smutný, drsný a hlavně nepochopitelný, že něčeho takové byli (a bohužel jsou) lidé schopni.

Velice oceňuji, jakou práci si s knihou autorka dala. Než posbírala veškeré dostupné informace, aby z toho mohla vyskládat tento příběh a veškerá fakta, tak jí to muselo zabrat spoustu času. Ale věřím, že to za to stálo a Životice tak zůstanou připomínkou hrůzných činů, kterých se má lidstvo vyvarovat.

Jediné, s čím jsem měla problém, byla jména. Chápu, že nám autorka chtěla přiblížit co nejvíce lidí, abychom to pochopili komplexně, ale měla jsem problém se v nich orientovat. Často jsem se ztrácela v tom, o kom je zrovna řeč.

Ale jinak výborná kniha a pokud se zajímáte o historii, o to, čím si musel český a polský národ v období druhé světové války projít, tak by Vás tento příběh rozhodně neměl minout.

Pro Karin Lednickou mám slabost, i pro její vnitřní potřebu dokumentovat dějiny ve svém milovaném kraji. Události, které byly jaksi přehlédnuty, odsunuty. Ve své nové knize navrací ukradenou důstojnost lidem, kteří se ničím neprovinili a byli zavražděni. Kniha vyšla ve vydařené úpravě, doplněna je velkým množstvím obrazového materiálu. Formálně jde o rekonstrukci celé nešťastné události a přináší několik překvapení - např. jak to bylo s viníky.

Kniha popisuje pohnutý osud obce Životice na slezském pomezí, kde se dějiny často ubíraly poněkud jiným směrem, než ve zbytku republiky. Jako součást Těšínska totiž osudy zdejších obyvatel ovlivňovala politická situace, v roce 1938 území Mnichovskou dohodou přešlo pod polskou nadvládu a v září 1939 se tak stalo součástí německé Říše a bylo ovlivněné násilnou germanizací. Příběh je popisován jak odbornou formou s poznámkovým aparátem a vysvětlivkami s dobovými fotografiemi, tak románovým příběhem, který přibližuje jednotlivé dny tzv. životické tragédie. Ta se odehrála 6. srpna 1944, kdy vygradovaly události z předchozího dne - přestřelka partyzánů se zástupci gestapa, a jako odvetu nacisté zvolili likvidaci těch obyvatel Životic, kteří nepodepsali příslušnost k Německé říši (Deutsche Volkliste). Nakonec bylo zabito 36 mužů, na mnoho dalších lidí tragédie dopadla také, a to nejen těch, kteří byli odvezeni do koncentračních táborů, ale také těch, kteří zůstali a museli přežít v těžkých podmínkách, protože „žít se prostě musí“. Byl by to neuvěřitelný příběh, kdyby nebyl pravdivý a tak strašně smutný. Během čtení jsem knihu několikrát odložila (byť je skvěle čtivá), protože jsem to prostě musela rozdýchat a i nějaká ta slza ukápla nad nespravedlností, bezmocností a lidskou krutostí. Kniha bez příkras a podle skutečnosti připomíná věci, které by neměly být zapomenuty. A nabízí i pohled do budoucna s přáním, aby tato tragédie a osudy lidí byly varováním a připomínkou, že lidskost a smysl pro spravedlnost jsou potřeba v každé době.

Kosmas /Opava

"Životice, takový malý ostrůvek vzdoru."
Karin je mistr, jak ti narve do hlavy fakta stravitelnou formou. A ještě tak čtivě, neučebnicově, lidsky. Že nevidíš jen data a činy/události, ale lidi za tím vším. I díky bohaté obrazové příloze, samozřejmě.
Zase jsme v jejím kraji a tentokrát máš před sebou rozpitvanou tragédii, jež se udála během druhé světové války. Těžko se takto s odstupem dá ukázat prstem na viníky, to Karin ani explicitně nedělá. Jen tě vede za ruku a předkládá vyžďárané fakta, prameny, svědectví. Skládá ti mozaiku událostí z roku 1944. Těšínské Slezko. Víc národností, víc pohledů = víc sporů. A víc krve všude okolo a ztracených životů. A šrámů, které jsou letité a tak se o nich málo ví.
I když si člověk myslí, že tuto historii má celkem v malíčku, bylo tu pro mě hodně AHA momentů.
"Chtěla bych, aby téma životické tragédie znovu vstoupilo do veřejného prostoru, aby se o těchto událostech vyučovalo ve školách...aby se vzpomínka na tuto tragédii uchovávala s vážností a úctou, kterou si nepochybně zaslouží."

A ke konci se nemůžu ubránit hořké pachuti. Nad tabuizováním celé události za minulého režimu a únikem některých viníků, kteří pokračovali nepotrestáni dál ve svých životech.
A husí kůži jsem měla několikrát, tak dobře vládne jazykem a tak mistrně pracuje s fakty.
Ty fakta jsou tu krásně protknutá střípky pohledů rodin obětí nebo aktérů. A ještě přizdobená nářečím, jehož moc k věrohodnosti příběhu Karin využívá na maximum.
Silný kousek je to. Není to jak vyprávění babičky u krbu, jako Šikmý kostel. Ale spíš, jakoby si k babičce teď přisedl pan učitel odnaproti a doplňuje k babičce fakta. Všichni si to přečtěte a šiřte dál.