Miloš Vodička, snad proto, že prožil celý život 'na venkově', patří k nejméně doceněným básníkům. Přitom básně Kejklíři, Pták Ohnivák nebo Román na pokračování, které jsou ve výboru Básně 1965 - 1989 také obsaženy, se bezesporu řadí k vrcholům české epické poezie.
Ve výboru je i Vodičkova nejvydávanější sbírka - Čarodějnice z Blois, mnohavrstevnatý portrét archetypu 'osudové ženy'. Posuďte její devatenáctou tvář:
ČARODĚJNICI Z BLOIS luna láká /
počíhala si na vojáka /
Pochodoval lesem /
když mu vtancovala /
do cesty /
třikrát nahá /
a jednou žíznivá /
On se smál /
a měsíc zářil jako klaun /
Když se objali rudnul /
měl fanatickou líc /
popravence /
Byla to věru krátká noc /
Zrána jej našli /
na stromě /
přibitého bajonetem /
jak se smál.
Vodičkova poezie ve své vrcholné podobě nic nepředstírá, na nic si nehraje. Je však plnokrevná a dokáže si podmanit všechny čtenářovy smysly. A právě takovou ji představuje výbor Básně 1965 - 1989.
