(...) Výřečný Dovík se škálou nejrůznějších jazykových poloh je zároveň ideální postavou, která dává vyniknout autorovu jazykovému mistrovství, chirurgické přesnosti a spolu s tím citlivému výkonu překladatelek. Ze strhujícího proudu Dovíkovy řeči pak náhle vystupují momenty, kdy jazyk selhává, kdy komik pod tíhou svého příběhu umlká. Jazyk je najednou překvapivou překážkou komunikace, jak sám hrdina připomíná ve vzpomínkách na matku. A ona nedořečenost, utnutí slov uprostřed věty, je symbolem selhávání jazyka, ale i jedním z prostředků Grossmanova boje proti klišé a prázdným slovům. Přestože politické vtipy má Dovík od svého agenta zakázané, není těžké vnímat v knize i kritiku politického vývoje a společenského života v Izraeli, kde "z každé věci se dá udělat vtip, parodie nebo karikatura – z nemocí, ze smrti, z válek". Komik si na pódiu utahuje z levice, z pravice, z vojáků, ze šoa i z náboženství a z celého moderního Izraele, ve kterém se "ze života stává vtip". Vychýlil se Dovík, jeho publikum, město Netanja a s ním i celá země. (...) Grossman pojímá vtip jako vypointovaný příběh, který ve své přesnosti vyvolává nepohodlí: nabízí jiný úhel pohledu, je výzvou k osvobození. A té chce dostát i stárnoucí komik. Chce poznat, kým se po své odbočce stal, aby mohl realizovat svůj "podvratný" nápad – prostě už jen být.