Číst Směnu je jako vést empatický intimní rozhovor s nejlepším kamarádem či kamarádkou, o kterém jste netušili, že je máte. Navzdory názvu je to příběh o lidských slabinách a nejistotách a každodenním prožívání jejich proměnlivosti. Ona "směna" daleko víc funguje jako kulisa než jako předmět psaní sám o sobě. Háblová mimoděk popisuje mizerné pracovní a životní podmínky těch, kteří jsou hodně nízko v aktuálně uznávaném žebříčku karierních úspěchů. K penězům i slávě si přijdou spíš oportunisté jdoucí po povrchu věcí než ti, kteří baží po hlubším smyslu. Lyrická sonda ale velmi málo soudí či karikuje - a pokud ano, dělá to převážně s citlivou nedořečeností. Hlavní hrdinka se popasovává se svým hořkým údělem bolestně, ale ne bolestínsky - vždycky je znovu a znovu připravena nalézat krásu světa v šumících korunách stromů a západu slunce. Vlastně na mě kniha působila spíš jako báseň v próze - nebo lépe: báseň prožitá a přepsaná do prózy. Nálady a obrazy jsou sugestivní, nejrůznější úvahy hlavně o schopnosti umění zachytit cosi podstatného ze světa jsou hravé a zvou k přemýšlení.

Z toho plyne i pro mě největší slabina Směny, kterou vnímám jako nedostatek děje – či jeho pokulhávání za lyrickými kvalitami knihy. Text je čtivý a vtahující, a když skončí, jako by z něj zbyl jen velmi obecný a prchavý pocit. Pokud má kniha čtenářem prošumět jako hlavní hrdinka šedí popisovaných dnů, pak se to aspoň v mém případě podařilo.