Příběh Marie začíná v Polsku, poznáváme její dětství, její rodinu. V té době, kolem roku 1875, to nebylo ve Varšavě snadné, neboť byla pod Ruskou nadvládou. Nelehký život se odrážel i ve vzdělání, obzvláště děvčata nemohla dále studovat. Ty, které měly štěstí, se dostaly do Francie na Sorbonnu. Jen pár vyvolených dívek tam tenkrát mohlo studovat.

Miluji vše, co se týká Francie, takže když se Marie ocitla v Paříži, příběh mě pohltil ještě víc. Moc mě bavilo sledovat, jak se seznámila s budoucím manželem, co vše tomu předcházelo, než se vzali, jaký spolu vedli život, jak spolu dokázali pracovat.

V příběhu se navíc dozvíme spoustu informací z doby před více jak sto lety. Je zde popsán začátek používání jízdního kola, ale také to, jak se chovala společnost ve Francii k ženám, že opravdu nebylo jednoduché pro ně studovat. Také situace v Polsku je zde velmi dobře vylíčena.

Poslední dobou jsem si velmi oblíbila zbeletrizované životopisy. Nenásilnou formou se dozvídám pro mě tolik nových informací, a to mě na tom opravdu baví. Věřím, že kdybych si tento příběh přečetla ve škole, když jsme probírali chemickou tabulku prvků, a právě objev Marie Curie, tak by mě chemie více bavila a látka více pohltila.

Krásný příběh o cestě ženy, která dokázala získat dvě Nobelovy ceny.

I přesto všechno mám s knihou problém. Absolutně mi nesedl styl, jakým je psaná. Je hodně jednoduchý. Některé výrazy tam byly jako pěst na oko. Celé to bylo zbytečně natahované. Opakovaly se stále stejné věty. Vyprávění typu – někoho potkám, sednu si s ním na lavičku a za 10 minut mu řeknu celý svůj život mě úplně neberou. I přesto platí, že jsem se dozvěděla spoustu pro mě nových informací, neboť jsem o Marie Curie v podstatě vůbec nic nevěděla a rozhodně i dál budu zbeletrizované životopisy vyhledávat.