Jedná se o autobiografickou prózu. Jak autor sám uvádí, jde o soubor povídek z dvou let, které strávil v dětském domově (matka byla odsouzena v politickém procesu a šla do vězení), kde v každé povídce je zakletá konkrétní vzpomínka. Autor používá dialekt, který je pro mě téměř přirozený, takže mě při čtení nijak nerušil. Také je v knize řada vulgarit, ale ani to mi nijak nevadilo, přidává to na autenticitě. Knížka se čte dobře, ale nijak hluboce mě nezasáhla a další knihy od pana Dutky vyhledávat nebudu, nemohu tedy ani nijak výrazně ke čtení doporučit.

Skvělá knížka napsaná čtivým jazykem, čtenář snadno uvěří, že takhle nějak to asi bylo, pohled dětskýma očima je někdy nekompromisní... Tak pěkné povídky (i když o neradostné době) je radost číst. Autor získal ocenění jistě po právu.