Podobné tituly

Český čtenář se mohl s poezií Andrése Sáncheze Robayny seznámit už roku 2007. Tehdy připravil Petr Zavadil pro nakladatelství Fra obsáhlý výbor V těle světa, který shrnoval Robaynovu tvorbu od debutové sbírky Día de aire (Vzdušný den, 1970) po tehdy aktuální svazek El libro, tras la duna (Kniha, za dunou, 2002), jenž je v antologii zařazen celý. Robayna, který se narodil roku 1952 na Kanárských ostrovech, je plodný autor – kromě jedenácti básnických sbírek vydal tři svazky deníkových záznamů a patnáct esejistických knih. Činný je i jako překladatel, mimo jiné Paula Valéryho, Wallace Stevense nebo Oswalda de Andrade. Ač poeta doctus, zaujme Robayna především střídmostí a průzračností svého slovníku. Moře, vítr, vlny, skály, obloha, světlo… Tato slova prostupují kontinuálně celou jeho tvorbou a ani sbírka Tím velkým mořem (Por el gran mar, 2019), jejíž název je výpůjčkou z Dantovy Božské komedie, není výjimkou.

Knihu, která je dělena na pětatřicet krátkých oddílů, napsal Robayna po smrti manželky a ztráta milované bytosti tvoří ve sbírce základní motiv. Přesto básnický hlas opakovaně nabádá k novému začátku – sílu přitom čerpá z návratu k „moři dětství“. Moře je v Robaynově pojetí všepohlcující jednotou, básník však nemá na mysli návrat do nicoty. Netápe v existenciální absurditě, ale je přitahován bytím pro život. Příklon k mystice a některým principům hermetismu vyvěrá i z Robaynova vědeckého zájmu o dílo mexické barokní mystičky Juany Inés de la Cruz či španělského básníka Luise de Góngory.

Novým motivem, který Robayna začal vy­­užívat v nezvyklé míře, je ve sbírce Tím velkým mořem zvonění, případně zvon jako předmět. Vyzvánění nás propojuje se světem dětství: „A najednou zvony, volání,/ snad zpráva o jiném světle,/ v hebkém zvonění se ozývala/ kypící radost, vlasy česané/ matkou, která utěsňuje okna/ a vládne v závětrném vzduchu,/ v domě, ve dni, v přítomnosti.“ Jindy zvuk zvonů, který symbolizuje to, co visí mezi nebem a zemí, zároveň zajišťuje komunikaci mezi oběma světy: „Jak může, nyní, to jásání/ bronzu znít ve mně, niternější/ než to, co je nejhlouběji mé?/ Přebývám v tom zvonu a zvuku,/ jako ony přebývají ve mně,/ zlomek trvání rozptýlený ve věčnosti.“

Je s podivem, s jak obecným slovníkem si Robayna vystačí. Krom zmínky o starořeckém filosofu Empedokleovi nebo názvů tří souhvězdí téměř chybějí odkazy na cokoli konkrétního. O to pozoruhodnější je šestý zpěv, kde hraje hlavní roli dudek: „Byl to dudek,/ řekli mi. To jméno/ se připojilo k pohádce,/ létalo u nejzazšího dna/ nevědění, v netušení/ krásy a náhody, v hloubi/ vzduchu. Nikdy jsem ho/ nemohl opustit. Pořád tyčí/ svůj plápolavý chochol./ Pták se vytratil/ v květnovém vzduchu. A tkví/ tam dál, otáčivý a nehybný,/ uprostřed neznáma.“

Dudek, u nás spojovaný s podřimováním, je ve skutečnosti nositelem řady významů. Ve staročínské poezii bývá nebeským poslem, který zvěstuje jaro. Na druhé straně je v angličtině a francouzštině jeho jméno synonymem pro někoho, kdo se nechá snadno oklamat. Yves Bonnefoy v básni Déšť v rokli použil dudka jako jakousi Noemovu holubici naruby – pták v ní ohlašuje neutuchající déšť. Z Robaynových veršů „Ten pták byl/ učitelem všeho, co se/ stávalo nezničitelným“ můžeme usuzovat, že jeho dudek má nejblíže k roli jakéhosi mudrce v říši ptactva, jak je tradičně chápán v islámském prostředí, například v klasickém díle perské poezie Ptačí sněm z pera Faríduddína Attára.

„Jeho slovo klade důraz na křehkou stavbu imaginárního světa, který nikdy nepřestal vězet ve světě skutečném,“ napsal Robayna o americkém básníku Wallaceovi Stevensovi. Snad ještě lépe se ale tato slova hodí k charakterizaci poezie samotného Robayny – lhostejno, zda ji čteme jako hold arkadickému světu či jako přemítání nad osudem člověka­-básníka.

Petr Zavadil říká o francouzských básnících, které překládá – patří mezi ně Guy Viarre, Rodrigue Marques de Souza či Cédric Demangeot (viz A2 č. 4/2022) –, že jejich jazyk „skřípe, zadrhává, jde o drcenou řeč“. Robayna je podle něj naopak básníkem, který zpívá. Tím velkým mořem je opravdu především zpěv. Zpěv, ve kterém se básník osvobozuje od subjektivity a k světu přistupuje odosobněně. Univerzálnost výpovědi mu tak dává možnost sdílet se čtenářem ticho i slova, která nám s němou výmluvností skály umožňují spatřit smysl lidské existence v naději.