Jakkoliv mám Llosu ráda, nemyslím, že bych si ho oblíbila, kdyby byl Rozhovor u Katedrály mou první zkušeností s ním. Líbí se mi, že si při psaní románů hraje s formou i obsahem, ale v Rozhovoru u Katedrály pokročil v experimentování natolik, že je to na úkor čtivosti. Prvních asi sto stran tvoří prakticky jeden velký dialog, v němž se mění mluvčí, místa a čas bez varování ,a čtenář musí neustále dumat na tím, kdo hovoří a o čem, nemá prostor dostatečně vnímat obsah, ději nerozumí. Román je nepřehledný, a proto unavující, neustále jsem se snažila se orientovat bez záruky, že si to celé skládám dohromady správně. V dalších částech knihy Llosa tento formát naštěstí postupně opustil. Abych to shrnula: nelze s jistotou určit, kdo je hlavní postavou ani o čem má kniha být. Myslím, že je to důsledkem toho, že Llosa na knize pracoval s přestávkami mnoho let a že ji mnohokrát přepisoval, takže román nepůsobí celistvě. Jeho talent vypravěče však ani v tomto díle nelze přehlédnout.