Podobné tituly

Strhující, geniálně vykonstruovaná antisemitsky pseudognostická literární mystifikace. Pojednává o protiheretickém díle tzv. církevního otce Hippolyta prakticky týmž způsobem, z kterého jej obviňuje v jeho tvorbě proti křesťanským heretikům – totiž metodou tzv. „hadího zrcadla“, jak to autor knihy nazývá, a „rozkrájením“ a „vytunelováním“ prezentovaného díla. Mgr. Jan Kozák se snaží dokázat, že Hippolytus „rozkrájel“ a „vytuneloval“ text Šimona Mága Megale apofasis, že si vymyslel prezentované heretické sekty (Násejci, Peraté, Sethiáni apod.) a Ježíše Krista podle Šimonova vzoru, že celá Bible byla tímto způsobem vytvořena údajně v pozdní reakci na gnózi. Ten způsob identifikuje rovněž jako v samotné Bibli předdefinovaný, totiž v příběhu o Jákobovi, který se před svým slepým otcem Izákem vydával za svého bratra, Izákova prvorozeného syna Ezaua, a získal tak podvodem požehnání prvorozenému. Autor rozlišuje tři základní metodické postupy údajné židokřesťanské falzifikace gnostického učení – materializaci (materialistickou dezinterpretaci původně spirituálních gnostických motivů), judaizaci (judaistickou dezinterpretaci protižidovsky zaměřených gnostických nauk jako židovských herezí a základní gnóze jako židovského dědictví) a šivaizaci (zlomyslné pomluvení gnostiků jako orgiastických svévolníků typu indických sexuálně magických vyznavačů boha Šivy). Nakonec autor dochází k typickému závěru moderního gnosticismu, totiž že gnóze je původní křesťanství, a tudíž že i biblický Starý zákon musel být i ve svém hebrejském originále napsán až po ní, tj. nejdříve ve 2. století n. l. V souladu s tím vším je kniha plná impozantních mystifikací a brilantně vykonstruovaných tezí. Své geniální interpretace určitých relevantních fakt a souvislostí vydává její autor za důkazy svých tvrzení. Ač usiluje o seriózní vyvrácení široce odborných závěrů o původu hebrejského originálu Starého zákona v několika staletích před Kristem, o skutečné historické existenci biblického Ježíše Krista a o nepůvodnosti gnostického křesťanství, které vzniklo až dodatečně ve 3.-4. století n. l. gnostickou interpretací původního nazarejského křesťanství, příliš se mu to navzdory bystrosti a studijnímu talentu nedaří a zjevně spoléhá na to, že si čtenář, se kterým psychologicky manipuluje, ve strhujícím toku myšlenek a působivých argumentů ani nevšimne jejich manipulativního charakteru, stylové arogance a antižidovského předsudku, celé řady pomatených identifikačních definic, mystifikujících o předkládané problematice, v níž si autor ve svém ideologickém antagonismu veškeré zlo projektuje do židovství a veškeré dobro do gnosticismu, byť sám nedovozuje prakticky nic z gnóze v pravém slova smyslu mystického poznání, za které vydává své antisemitské spekulace. Obzvláště problematická je jeho teze, že si Hippolytus veškeré ty „heretické“ sekty vymyslel. Autor na to usuzuje účelovou interpretací Hippolytova pomlouvačně polemického literárního stylu jako důkazu o Hippolytově masívní interpolaci textu Šimona Mága, ač se v této souvislosti nedá vyvozovat více než to, že Hippolytus sám prostě jen nevědomky dosvědčil naopak gnostickou interpolaci židovské tematiky inkriminovanými pseudognostickými sektami, odvozujícími svůj původ od Šimona Mága, což mylně interpretoval na žido-heretickém principu. Celou knihou se line patrná zlomyslnost, z které její autor obviňuje kritizovaného církevního autora z 3. století n. l., s nímž se v tomto aspektu i co do jeho pomlouvačného, dezinterpretujícího a mystifikujícího způsobu literární tvorby může směle rovnat. U mgr. Jana Kozáka, autora recenzované knihy, nepochybně plyne z osobní reprezentace téměř dva tisíce let potlačované gnostické filozofie, což s sebou nese velké historické trauma, jež zasáhne každého stoupence tak persekuovaného hnutí, zahnaného v Evropě do opozičního undergroundu césaropapežským a posléze římsko-katolickým cenzorským a represívním režimem, což má za následek ideologickou zatíženost gnosticismem. Aby bylo spravedlnosti učiněno za dost, je třeba uznat, že mgr. Jan Kozák ve své knize vystihuje podstatu onoho prezentovaného „zla“, které zničilo gnostický odkaz, v kulturně zakořeněném materialistickém a okultním ritu posesívně chtonických a krvavě vegetativních náboženských kultů. S touto neblahou pravdou, která zůstává pohřbena v kolektivním podvědomí masových konzumentů takto založené kultury, však nakládá typicky demagogickým způsobem, když místo obecně společenské dimenzovanosti takto identifikovaného „zla“ jej ztotožňuje s židovstvím, eventuálně šivaismem, aniž by distinktivně rozlišil hebrejskou a šaivickou spiritualitu od jejich výše definovaným způsobem degenerované formy. Když už se dovolává distinktivního rozlišení, a to v otázce vztahu mezi hmotou a duchem, odkazuje se přitom na patrně nejstarší zdroj gnóze v hinduistické filosofické škole sámkhja, která však distinktivně nerozlišovala mezi hmotou a duchem jako formou a podstatou, nýbrž nastolila dualistický antagonismus hmoty a ducha jako dvou počátečních protikladných podstat, které se negativně smísily, v souladu s čímž vyvodila vysvobození člověka z rozdělení ducha a hmoty, za což byla v indické spiritualitě patřičně negativně reflektována a odpovídajícím způsobem přepracována v hinduistické literatuře jako Padma Purána či Bhagavata Purána. Přitom „dualismus“ či „antagonismus“, „rozdělení“ i „přepracování“ autor identifikuje jako definiční rysy „židovského ďábla“ coby údajně židovského kořene kriminální úrovně západní civilizace. Jinde se zase odkazuje gnózí na buddhismus a dubluje údajný vzor údajně vymyšleného biblického Ježíše Krista v Šimonu Mágovi buddhistickým vzorem indického Bódhisattvy či Buddhy, čímž se nepřímo dovolává uznání Šimona Mága, jenž je v biblickém Novém zákoně degradován na čaroděje, jako samaritánského Bódhisattvy. Přehlíží přitom prokazatelný rozpor mezi gnosticismem a buddhismem v celé řadě otázek, zejména v archetypu zlého stvořitele tohoto strastiplného světa, kterým údajní gnostikové strašili, zatímco historický Buddha jej kardinálně odmítl. Nakonec je třeba upozornit na značnou vykonstruovanost autorovy antižidovsky polemické ústřední teze, že západní křesťanství vzniklo judaizací gnóze – to už mnohem spíš buddhizací židovství, která však bohužel pod vlivem západních kultů zdegenerovala do paulinismu, césaropapežského režimu a římsko-katolického papismu.Po čistě literární stránce jde o výtečnou knihu, způsob nakládání s fakty a souvislostmi jí však snižuje celkový kredit.