Jsou knihy u kterých jde hmatatelně cítit, že autor popisuje svou zkušenost a tato patří mezi ně. Americký manželský pár ve středním věku potřebuje radikální změnu, tak zvolí život na Aljašce. Píše se rok 1920. Aljaška teprve začíná být osídlovaná ve větším měřítku a svou přívětivou stránku ukazuje po střípcích. Mabel a Jack to zažívají na vlastní kůži, nic není v této krajině zadarmo. Potřebovali zaplnit místo po dítěti, které nikdy neměli a sblížit se. Zde se ale naopak odcizují a ticho se zvětšuje. Tato první část mi hodně připomněla knihu Velká samota, kde taky hrála jednu z hlavních roli tato nehostinná část Ameriky, která člověka buď rozdrtí nebo zocelí, nebo vše dohromady. Popis krajiny čekej nádherný, poetický i drasticky krutý. Pak přišla další část, kdy se objeví postava z názvu knihy a místy jsem se přistihla znuděná u roztáhlých pasáží, kdy se neustále řešila tajuplná holčička. Jestli se objeví či ne, stále dokola. Ale ke konci to opět nabralo spád a Aljaška dostala víc prostoru a ruku v ruce s ní i polemizování nad mírou smutku a bolesti, kterou je schopný člověk snést. Tušíte dobře, hodně. A toto je knížka o tom, jak je těžké vstát a jít dál. Jde to. A je taky o bolesti, která může rozdělit nebo spojit a rozhoduje si to každý sám. Mé plné hodnocení patří hlavně dějišti příběhu a pak té krásné pochybnosti o existenci holčičky, podpořené poetikou mezi řádky.