Další z řady knih, ke které bych se nedostala, kdyby nebylo našeho místního Klubu milovníků knih, o autorce jsem sice dříve slyšela, ale nijak jsem neměla v plánu její knihy číst. Nejznámější knihou autorky je Spratek, ale já se rozhodla, že vyzkouším právě Sebranku, kde autorka vypráví příběh 4 dětí s různými diagnózami. Autorka sama je i hlavní postavou knihy, neboť nám přibližuje své osobní životní zkušenosti a poznatky a je to nesmírně čtivé nejen v tom, že se jedná o autentické příběhy, ale především z důvodu toho plného nadšení autorky směrem k těmto dětem. Klobouk dolů za její píli, snahu, pokoru a sílu. Příběhy jsou to nelehké, ale zároveň je vše tak příjemně „normálně“ popsané, autorka nemá potřebu nic zveličovat či dramatizovat, osudy těchto dětí to ani nepotřebuji, jsou bohužel smutné samy o sobě. Knížku můžu doporučit, ale věřím, že pro některé čtenáře to nebude lehké a snesitelné čtení.

Naprosto mě fascinuje schopnost autorky najít osobitý humor a naději i v těch nejtragičtějších situacích a vlastně je to (alespoň pro mě) i hlavní myšlenka knihy. Podotýkám, že ke speciální pedagogice nemám absolutně žádný vztah a přesto mě Sebranka zcela pohltila a nebyla jsem schopná se od ní odtrhnout. Už dlouho jsem nečetla nic tak procítěného, zábavného a strhujícího. Ani nejde nic víc napsat, protože by to stejně znělo jako melodrama - prostě dávám nejvyšší hodnocení, tak.