Podobné tituly

Nesporným přínosem této publikace je zařazení Šmalkaldské války, která byla v historiografii 19. a větší části 20. století interpretována jako válka „německá“, do širších mezinárodních souvislostí. Autor věnuje pozornost podílu papežského státu na tomto konfliktu, stejně tak i hrozbě francouzské intervence, která (přinejmenším latentně) působila jako omezující faktor politiky císaře Karla V. vůči tzv. Šmalkaldskému spolku.
Hlavní nedostatek knihy spatřuji v tom, že z textu prosakují autorovy sympatie vůči luteránům a antipatie vůči Habsburkům. Nepochybuji o tom, že každý historik má právo zaujímat vlastní postoje, ale měl by tak činit pokud možno otevřeně. Pan profesor Vorel se však většinou zdržuje přímého hodnocení osobností a událostí, které nahrazuje (pro některé čtenáře asi jen obtížně identifikovatelným) hodnocením nepřímým.
Co mám na mysli? Inu, především volbu určitých výrazů. Například zatímco Šmalkaldský spolek dle slov autora využíval služeb „profesionálních vojáků“, vojsko papeže Pavla III. tvořila „soldateska“. Také jiné negativně citově zabarvené výrazy jsou užívány téměř výhradně ve spojení s Habsburky a jejich spojenci, jindy je obsah citově nezabarvených výrazů alespoň relativizován jejich vložením do uvozovek.
Čtenář tak může snadno podlehnout dojmu, že katolickou stranu představovali fanatikové, kteří se snažili za každou cenu prosadit „svoji pravdu“, zatímco Šmalkaldský spolek se jen bránil (ačkoliv například obsazení Brunšvicka-Wolfenbüttelska vojsky luteránských knížat prokazuje opak). Jakoby se do české historiografie po 30 letech opět vracel narativ o „hodných“ protestantech a „zlých“ katolících, a namísto analýzy společenských struktur, procesů a strategií s využitím nábožensky a ideologicky nezatíženého konceptu konfesionalizace se opět mělo rozhodovat o tom, kdo byl „zlý Dětřich“ a kdo „hodný Fridolín“.
Určité připomínky bych měl též k užívané formě vlastních a místních jmen převzatých z románských i germánských jazyků. Je pravdou, že jména panovníků (např. Karel V., František I. apod.), případně všeobecně známých významných osobností (jména papežů, reformátorů apod.), se dle dlouhodobě užívaného úzu používají v bohemizované formě, což by však nemělo platit o dalších, méně používaných jménech. Nad počeštěným jménem „Šebestián Šertlin“ (tj. Sebastian Schertlin) bych ještě přimhouřil oči, ale o transkripci „Alexandr Medičejský“ (ano, v knize je jméno tohoto i dalších příslušníků rodu Medici či Medicejských psáno takto, s háčkem nad cé!) čtenářův zrak doslova „zakopává“. Nedomnívám se, že jazykový purismus je v dnešní době potřebný.
Naproti tomu je třeba ocenit péči, kterou Univerzita Pardubice věnovala formální úpravě této publikace. U knih vydávaných českými vysokými školami či jejich nakladatelstvími nepatří k samozřejmostem ani pevná vazba, ani poměrně velké množství ilustrací, byť (s výjimkou obalu) pouze černobílých. Je chvályhodné, že nakladatel na knížce nešetřil, jak bývá zvykem u jiných univerzitních nakladatelství (namátkou Karolinum, kde pro většinu prací, zejména z oboru historie, musí stačit brožovaná forma s měkkými deskami, a kde ilustrace je vzácností, pokud ji text přímo zoufale nevyžaduje).