Podobné tituly

„Železná panna“ je zpět!

Tedy – je tu s námi už šestačtyřicet let, nikdy neodešla a věřím, že tu ještě dlouho bude. Ale po šesti letech je tady anglická heavy metalová legenda zpět s novou deskou!

Již úvodní skladba, titulní „Senjutsu“ s vojenskou tématikou, svým mohutným zvukem naznačuje, že půjde o produkčně velmi povedené album. Za zmínku stojí, že průměrná stopa na Senjutsu (japonské slovo znamenající taktiku/strategii) trvá přes osm minut – při počtu deseti skladeb to znamená dvojalbum, v případě LP desky dokonce tři.

Další píseň, „Stratego“, trvá „pouhých“ 5 minut. Svým tempem, připomínajícím pádění koní, jako by navazovala na tvorbu kapely 80. let. Neskutečné, co takřka sedmdesátiletý Nicko McBrain (bicí) zahraje. Přesná baskytara Steva Harrise je neskutečná stálice, díky které má kapela svůj typický zvuk. Bruce Dickinson zpívá s přehledem zejména (!) ve vyšších polohách. Kytary tria Murray, Smith a Gers jsou výrazně podbarveny klávesami. „Stratego“ na YouTube doprovází animovaný videoklip.

První ukázka z alba byla „The Writing On The Wall“, třetí věc v pořadí. Video k ní (další souboj dobra se zlem – z hlavy zpěváka Dickinsona) je velmi působivé. Akustické intro navozuje atmosféru snad až Divokého západu…

Rozsáhlý opus „Ztracen ve ztraceném světě“, kde se zpívá, že „existence samotná bude ohrožená a brzy už nikdo z nás nezbude“ opět není úplně pozitivní záležitostí.

„Days Of Future Past“, nejspíš o smrtelnosti a Posledním soudu, svým tempem a riffem Adriana Smithe opět trochu zrychlí spád alba. Se čtyřmi minutami se jedná o nejkratší skladbu Senjutsu a zároveň asi nejtypičtější „rádiovku“ z něj, která si jako singl určitě vyjít zasloužila.

„The Time Machine“ se po dalším pomalém intru rozvine v melodickou skladbu, v níž Bruce Dickinson vypráví o cestování časem, a co vše už v minulosti viděl. Díky několika změnám rytmů se jedná o možná nejprogresivnější píseň z těchto deseti.

„Darkest Hour“ („Nejtemnější hodina“) už svou melodií dává znát, že se o nic veselého nejedná. Text – barbaři u bran, obrana Svaté země, pohřbení synové, „všichni stojíme osamoceni“… Maidenovská balada s pěkným sólem – typický Adrian Smith, dalo by se říci.

„Death of the Celts“, pro změnu „Harrisovka“, překonává hranici deseti minut. Děj se odehrává z pozice keltského válečníka, který jde do své poslední bitvy – a pak na věčnost. Od skoro dvouminutového pomalého intra přes 10 slok do rozsáhlé instrumentální části se sóly všech kytaristů a různými hudebními náměty v různých tóninách se jedná nejspíš o typickou skladbu Iron Maiden v kontextu posledních alb – a možná obecně.

„The Parchment“ („Pergamen“), věc předposlední, je zároveň věcí nejdelší (12:39). Vypráví příběh z Parthské říše (území současného Iránu). Hned od začátku je v melodiích slyšet východní příchuť. Obsahově opět – válka, tyran, Bůh, zrada andělů… Dva citáty - „Stane se to samé – touha po bohatství“. „Mířím na věčnost – setkáme se tam.“.

„Hell On Earth“, dle mého názoru nejpůsobivější skladba Senjutsu, album zakončuje. Další mistrovské dílo Steva Harrise. Za zmínku stojí, že zpěv začíná až v čase 3:30! „Peklo na zemi“ je silně protiválečnou písní. Obsah písně spolu se silnými melodiemi, skvěle šlapající kapelou a výborně zpívajícím Brucem staví dohromady vrchol alba, a možná jednu z nejsilnějších písní Iron Maiden vůbec. (Což je hodně velká pochvala!)

Senjutsu má vše, co si posluchači Železné panny od kapely slibují.

Témata skladeb celého alba jsou pro Iron Maiden už typická. Smrtelnost, válka, náboženství, historie, život po životě, leckdy až filozofické úvahy, obraty a obrazy…

Hudebně má kapela světu stále co nabídnout. Je otázkou, jestli některá intra nejsou až příliš rozvleklá a mezihry místy také. Co se stavby skladeb týče, tak je vlastně celkem předvídatelná – zkrátka Iron Maiden. Ale proto je vlastně máme rádi, že? Výsledek je uspokojující tak jako tak.

Jak jsem psal již na začátku – mám radost z celkového zvuku kapely. Osobně mi přijde nejlepší od „Brave New World“ (2000). Nahrávky jsou dobře čitelné, skvělý rytmický základ, kytary se nepřekrývají, jsou od sebe rozeznatelné a vycházejí si vstříc, Bruce Dickinson byl v pěvecké pohodě, klávesové podkresy rozhodně neuráží…

Věřím, že se nejedná o poslední album těchto hudebních velikánů. Iron Maiden (a dobré hudbě obecně) zdar!