V knize sledujeme dva příběhy, jejichž společným tématem je nemocnice pro duševně choré. V současné dějové lince je Sarah, která se chce dozvědět co nejvíc o opuštěné nemocnici a ráda by o ní sepsala knihu. V minulosti sledujeme pacientku Amy a zdravotní sestru Ellen, které nám vykreslují život v „blázinci“ kolem roku 1950. Jak to tak bývá, osudy hlavních hrdinek se prolnou, ale autorka nás bude pěkně napínat, než nám prozradí, co je vlastně spojuje.

Na tuto knihu jsem se těšila. Mám ráda příběhy z takovýchto ústavů. I tady byly informace zajímavé, avšak hodně strohé. Nešly vůbec do hloubky, bylo to takové letem světem. Celkově i celý příběh na mě takto působil – velké skoky v čase, všechno se prolétlo rychlostí blesku.

Bohužel jdu proti proudu a kniha mě nezaujala tak, jako ostatní. Jediné, co musím uznat, je její čtivost, četla se dobře, stránky jen mizely před očima, ale to je bohužel tak vše.

Celé mi to přišlo prvoplánové, jedna z romantických linek bohužel až trapná. Navíc, ač jsou v knize různé srdceryvné a emoční situace, tak mě to vůbec nezasáhlo. K hlavním hrdinkám jsem si nedokázala vytvořit žádný vztah, takže to, co prožívaly, mě neoslovilo.

Po slibném začátku jsem zhruba od sté strany četla bez zájmu a bez očekávání a myslím, že už mě v knize nic nepřekvapilo a nezaujalo. Příběh měl potenciál, zajímavé téma, ale bohužel nevyužité.

Kniha mě na první pohled zaujala hlavně obálkou. Samotný děj mě lákal už jen proto, že je rozdělen do dvou časových linií, a to většinou skrývá silný příběh a tajemství.
Kniha mě rozhodně nezklamala, děj v minulosti, odehrávající se v nemocnici pro duševně choré, ve mně zanechal spousty emocí. Příběhy lidí, i když smýšlené, umístěných v tomto zařízení byly velice smutné. A zde prožíváme i smutný život Amy, ke které byl svět nespravedlivý. Dokáže současnost vše urovnat a bude Amy zase šťastná…
Příběh vás chytne už od prvních stránek, rozhodně doporučuji.