Při poslechu alba posluchače okamžitě zaujme jedna věc. Je zajímavé, že si na pódiu Miles Davis nehraje na vůdce, který má hlavní slovo a ostatní musí držet ústa a krok. Je to jinak. Davis moc dobře věděl, jak dobré muzikanty verbuje do kapely a že by to byl velký hřích/luxus, nevytáhnout z nich to nejlepší. Takže jim nechává prostor - a to je moc dobře pro barevnost a hlavně dynamiku koncertu. Hlavně saxofonista Kenny Garrett exceluje a "komunikace" jeho nástroje s Milesovou trubkou patří k nejúžasnějším okamžikům alba.

Jedním slovem: nářez! Neskutečně výbušná nahrávka kombinace jazzu, funky a jazz rocku. Taková, že se posluchač ne a ne zbavit pocitu, že tu probíhá odkudsi shůry řízená improvizace, díky které se může kdykoli stát cokoli.