(...) Jiří Pehe celý román zkomponoval jako hru na autenticitu, ve které ovšem hlavní slovo mají knihy, a ne jejich autor..

Pehemu, který se ve svých literárních dílech inspiruje Paulem Austerem a jeho důmyslnými hříčkami s autorskou identitou, se zde v tomto ohledu spisovatelský trik povedl beze zbytku.

(...) Adamu Drechslerovi, jako vyfabulované postavě, všude a ve všech zaměstnáních vadil proud interpretace, který ho zařazoval do masy rutinně výkonných lidí. Vzpouzel se neosobnosti, která mu bránila být sám sebou, ale nikdy tak neučinil s dostatečným důrazem, což ho deprimovalo. A právě tento rámec je dokonalým zrcadlem současné bohaté a přesto frustrované společnosti nejen u nás, ale v celé naší civilizaci. Momentální malou výhru upřednostňujeme před dlouhodobou investicí. (...) Kdo si ale román s jistou mírou soustředění přečte, má možnost zahlédnout nepříjemný fragment sebe, a tím i šanci zbavit se bezradnosti a být sám sobě převozníkem přes temný potok, který v sobě přehlížel.