Autor v názvu své nové knihy, která vyšla na ...
Standa Randa, 1.6.2021
Autor v názvu své nové knihy, která vyšla na podzim minulého roku v
Nakladatelství Bor, parafrázuje titul prozaické knihy Jana Pelce …a
bude hůř. Odkazuje tak aspoň v náznaku k dobám undergroundu,
protestu za časů normalizace a chce touto paralelou nastínit
současnou pandemickou situaci jako podobně represivní dobu hodnou
disentního chování. Ale u této paralely to převážně končí, neboť Rada
líčí spíše svůj životaběh od konce sedmdesátých let až do covidového
roku 2020, a přitom stále více čteme tuto knihu ne toliko jako
rozhořčení nad současnou nesvobodou v podobě všelijakých i mylných
a nesmyslných restrikcí, ale jako pisatelovu životní bilanci. Bilanci
někde lehce za půlí, v tendenci se ohlédnout a znovu osvětlit, či lépe
řečeno nasvětlit důležité a někdy i jen mihotavé, a přesto podstatné
momenty, ale i fragmenty z vlastního života. Vyvstávají zde postavy,
které hrály někdy až klíčovou roli v hrdinově životě, a znovu si
připomínáme koncerty nebo čtení, kde se cosi lomilo, setkání, která
byla určující a která dál doslova rozpohybovávala dění. Autorovo
brilantní vypravěčství, které mne uhranulo při jedné cestě vlakem, je
„rozpohybováno“ v knize třemi významnými momenty: začátkem
uzávěry kvůli covidové situaci, která nás uzamkla do našich domovů a
odřízla od našich venkovních životů a vedla nás tak spíše do sebe. Tato
situace je ale plna rozhořčení na tento neblahý stav a nesouhlasu s
mnohými nařízeními, která možná nejen Karla Radu vedla k
nespokojenosti, k odporu vůči tomu, s čím vším se musíme, ale
nechceme smířit. Byl to právě tento moment našeho uzavření, ale též
najití jednoho zápisníku, dnes už z dávného času, deníku roku 1995, co
častokrát při časech rozjímání, právě i díky podivným uzavřením,
člověku běží hlavou, když po letech rekapituluje svůj život. V doslovu
Vladimíra Novotného se píše o jakési předčasné bilanci, ale zdá se mi,
že tato bilance byla způsobena i touto situací, kdy se děj najednou
neposunuje příliš dopředu, ale doslova zamrzá v čase, stejně tak jako
se naše vzpomínky vynořují o to více, když to před námi nevidíme
jasně, a především nevíme, kdy to zas bude onen běžící čas jako
předtím. Odkazuje to však i k tomu, že se nám jaksi předestírá v
slibech jakýsi lepší čas, že bude líp, ale čím dál tím více se to ukazuje
jen jako plakátové heslo, které v souladu s naší situací činí z našich
životů to bolestné hůř. A tak autorovi nezbývají než vzpomínky,
kterými chce vzdorovat, ano vzdorovat – to je důležité slovo, této
„blbé“ době plné omezení a špatných rozhodnutí. Tak se to autorovi
jeví a jeví se to i mnohým z těch, o kterých a možná pro které píše či
napsal tento „deník antikoronavirového“ času. Vyvzpomenout si něco
již zasutého a zároveň zapomenout na dobu, která člověka zrovna
obklopuje, která nás doslova přivázala k nábytku a učinila nás
pouhými obyvateli svých bytů a garsonek. Tento nesporný výchozí bod
knihy, který si nikdo nepřál, ale někteří z něj mohou dokonce i
profitovat, což děsí, je onou základnou, plochou, kde se s autorem
doslova prodíráme a probíráme jeho vzpomínkami a reflexemi na časy,
mnohdy velmi dávnými, někdy až přespříliš osobními. Ale přesto
pokračujeme ve čtení, a čím dál tím víc cítíme jakési osobní vítězství
nad tím vším a zároveň malou prohru, jak nedokážeme ničemu tomu
vzdorovat úplně. Jako bychom se chvílemi motali v kruhu a přeci jen
pochopitelně, jako by toto motání bylo příznakem doby posledního
roku, jako by to snad nemělo nikdy skončit, přestože pro některé to ani
nikdy nemělo začít. Čteme dál a tušíme, že nějaké přijatelné řešení
neexistuje, jsou jen naše osobní životy, které ještě mají svou platnost,
za nimiž je možno se ohlédnout. Líp nebude, jak víme nebo tušíme, a
jen se občas bojíme, aby nebylo podstatně hůř.
