Prvotina a ještě k tomu příběh z domova seniorů? První stránky jsem nečetl zrovna s potěšením – setkání s jedním nerudným a druhým infantilně radostným starcem bych se raději vyhnul i naživo. Jenže tento úvod má svou logiku. S událostmi, vzpomínkami a nalezenými stopami minulosti se rozvíjí dávný příběh, knížka je stále čtivější a snad ještě důležitější je transformace hrdiny v současnosti. Vlastně jsem se v půli zarazil: toto má být prvotina? Kniha je tak směle, sebevědomě a bez zaváhání napsána, jako by to byla několikátá knížka v pořadí. Obdivuji, že se Veronika Doskočilová vyhnula snad většině nástrah literárního debutu. Nepředvádí se, nerozplétá zbytečnosti, píše jednoduchým stylem, nic tam nevadí, je to poutavé, čtivé, příběh je promyšlený, má spád i trochu tajemství nedořečeného a především je to milé čtení, plné naděje. Knížka má svůj rytmus a drží si pozornost čtenáře až do konce. Našel jsem v ní osvěžující dávku životní moudrosti.

„Největší chybou, kterou na sobě pácháme, je, že neustále odkládáme žití.“

Stručně a výstižně - čte se to samo. Příběh má spád i momenty k zamyšlení, hrdinové jsou sympatičtí (dokonce i ti nesympatičtí), a podle ohlasů v mém okolí, kam jsem knihu půjčila, líbí se napříč generacemi a povoláními (moje maminka - babička, kamarádky - matky na rodičovské, manžel, kamarádi - racionální manažeři:-)
Kniha je o různém pohledu na svět, když naše sklenice může být buď poloprázdná nebo poloplná. Odlišný přístup mohou mít staří i mladí. Spíše než o starých lidech je kniha o tom, kam který z těchto dvou přístupů může vést. Zde sice vedly obě cesty do domova seniorů, ale jejich nositelé prožívali a prožívají životy natolik jinak, že nám to dává jasnou informaci - život není takový nebo makový, to jen my rozhodujeme, jaký je, tím, jak sami sebe a své okolí vnímáme.
Kniha zahřeje na duši, pobaví, podnítí v člověku zajímavé myšlenky. Všem doporučuji!

Kniha od které se nelze odtrhnout. Silný příběh s mnoha momenty k zamyšlení .