(...) S odstupem se totiž zdá, že Ishiguro v Neutěšencích skvěle zvládl to, čemu se říká jednota obsahu a formy. Točí-li se v kruhu román o nenaplněném životě a ztrácí-li hrdina příležitosti i proto, že řečí nedokáže nic smysluplného sdělit, má se stejně frustrovaně cítit čtenář, aby se s ním ztotožnil. Tak lze snad chápat i hříčku v příjmení Ryder – tj. reader and writer. Také čtenář má zakusit, jaké to je, když mu vše uniká, zároveň se nic neděje a nic nemá svůj konec. A když ho nakonec čeká – to není spoiler – velké prázdné nic.
Bloudění snovým labyrintem
, iLiteratura , 29.6.2020
Ze všech autorových titulů vzbudila tato více než šestisetstránková kniha svého času zdaleka nejrozporuplnější reakce a je dobře, že se k nám dostává až poté, co jsme měli možnost seznámit se s Ishigurovými slavnějšími a o poznání přístupnějšími díly. Četba této knihy je totiž často velice vyčerpávající, ba frustrující.
Neutěšenci jsou ve skutečnosti spíš Neutěšitelní... Je to spleť do až obtěžujících detailních zápletek postupně líčených v něčem vždy zoufalých osudů mnoha lidí v malém anonymním městě postupně se rozkládajícím k absurdnímu, kafkovskému zdánlivě neodvratitelnému zániku.
Celý ten rozklad osobní i společenský má podle mne spojovací linku - neschopnost aktivně se postavit nepřízni a vytěžit maximum z potenciálu vzájemných mezilidských vztahů vyplývajících ze spolužití v jednom městě. Ty však tam už dávno prakticky nejsou nebo jsou groteskně deformované. Proto se všichni absurdně upínají na vypravěče - návštěvníka (a zřejmě rodáka), který je ale také podivná beztvará osobnost neschopná zaujmout k ostatním čitelný postoj opřený o "zkušenosti z velkého světa".
Kdo vydrží hledat čtením 600 stránek aspoň nějakou naději, tak je obdivuhodně vytrvalý, ale nikde ani záblesk.
Vzít si Neutěšence na dovolenou byl naprostý úlet a dlouho mi trvalo, než jsem se zbavil té všudypřítomné tísně, ač jsem odpadl už někde ve 2/3 a zbytek jen hrubě proskenoval při hledání neexistující katarze...