„Věci jsou nadány vlastním životem,“ […] „běží jen o to, probudit v nich duši.“

Vyprávění o místu, kde se plynutí času zhutňuje a krystalizuje v zrcadlivou hmotu města Macondo, jehož reflexní plochy představují obrazy vzájemně se prolínající a pohlcující, neboť stejně jako se stává ono prostředí jevištěm relativity času – jeho kruhovosti, zkratkovitosti a materializace, stává se i jevištěm rodové zacyklenosti – krve prosycené incestem. Hra zrcadlivého rytmu tak rodí pocit věčného nenaplnění, obsesivně se opakujících rysů, v jejichž nekonečnosti odrazů roste neutěšená prázdnota nepřeklenutelných césur.

Úžasná kniha! Kdo má rád magické příběhy a poetickou nadsázku, bude nadšen.