Kniha napsaná před více než osmdesáti lety, což by jí většina čtenářů s velkou pravděpodobností nehádala. Základní lidské prožívání se totiž v historii změnilo jen pramálo. Strach o vlastní život, fascinace přírodou a živly, vnímání tepla a pohodlí i únavy, chladu a nepohodlí, to všechno prožíváme dnes stejně, jako to před desítkami let prožívala autorka a před ní mnozí další, i když ne v tak extrémních podmínkách, jaké jsou na Špicberkách. Christiane Ritter je Robinsonka dvacátého století. Stále nemůžu pochopit, jak v kulisách strohé, věčně ledové krajiny, prakticky bez rekvizit, bez komplikované zápletky, mohl někdo napsat tak strhující, ba dobrodružnou knihu. Ideální čtení, když si chcete odpočinout od moderních technologií a ruchu civilizace.

Je k neuvěření, že je ta kniha stará 80 let. Snad jen skutečnost, že na Špicberky se jezdí na výlety a ne za lovem polárních lišek, mě vrátila o dlouhý čas nazpátek do doby před druhou světovou válkou.
V knize se neodehrává žádné drama, vlastně ani moc nevíme o hlavní postavě, ani o jejích důvodech, proč se vydala na rok do ledové pustiny. Prostě jen popisuje svou cestu za manželem - lovcem, svůj roční pobyt v mrňavé boudě na kamenitém břehu moře. Dočteme se o praktických stránkách osamělého života v divočině, o proměnách počasí a ročních období v polární oblasti, o krásách které tyto proměny poskytují. O nemnoha druzích fauny, o osamělosti, vytrvalosti, houževnatosti, síle a odhodlání vše překonat.
Podívala jsem se s autorkou na nehostinný sever, má můj obdiv. Já bych umrzla hned první den.

Z pohodlí Německa, kde je vše na dosah, rovnou do nehostinné pustiny na Špicberkách (souostroví severně od Norska), kde navíc v zimě několik týdnů nevyjde slunce – to zní jako pořádné dobrodružství! A také tip na výlet pro ty, kdo už byli „všude“. Protože taková dovolená někde v tropech v pohodlném hotelu u pláže je zkrátka nuda. Autorka v knize detailně líčí slasti a strasti života na špičce světa a velice barvitě popisuje i okolní ledem a sněhem pokrytou krajinu. I běžný Evropan si tak dovede alespoň trošku představit, jak těžký život je tak daleko na severu – nebo tak nádherný, osvobozený od stresu velkoměsta?

Krásný obrázek medvěda na obálce mě zaujal na první pohled, poté, co jsem se dozvěděla, o čem kniha je, mi ten medvěd najednou začal připadat děsivější. Mladá žena se vydává do jejich světa, neumí si vůbec představit, co ji tam čeká a zpočátku je podmínkami zděšena - ono se není co divit. Postupně ale navyká na severský styl života i masovou stravu, a když maso dochází, na medvědy se najednou těší. A já jsem se na ně těšila taky. Úspěšně na mě přenášela své pocity zmaru i štěstí, a já, jako pouhý čtenář uvelebený v pohodlném křesle v teple obýváku, tak na Špicberkách mohla přezimovat spolu s ní a ještě si to užít!

V Německu tato kniha vyšla více než dvacetkrát, u nás však letos poprvé. Přistupoval jsem k ní jako k románu Vejce a já, viděl jsem v tom jisté paralely, ale po přečtení musím z tohoto názoru lehce ustoupit. Ale ty paralely tam stejně jsou. Žena s mužem žijí v náročnějších podmínkách v určité izolaci od lidí, ale všechno snáší s humorem a nadhledem. A všechno je to pravda. Kniha je velmi jemná a rozhodně zajímavá. Účastníky "expedice" obdivuji - včetně všech tamních Robinsonů.