Příběh se odehrává na konci druhé světové války ve Východním Prusku, dříve německé oblasti, nyní obsazeném Rusy. Obyvatelé jsou vyhnáni ze svých domovů, žijí ze dne na den, bez jídla, většinou i bez střechy nad hlavou. Šestiletá Renata se dostane do Litvy, kde se naučí důležitou větu – Jmenuji se Maryte, díky ní dostane naději na nový život. Knížka řeší málo známé téma vlčích dětí – wolfskinder, což jsou sirotci z Pruska, kteří se snaží dostat do Litvy s nadějí, že tam bude lépe, že získají jídlo pro svou rodinu. Bohužel, ne vždy jim to vyjde a děti se tak potulují lesem a snaží se přežít. Tato kniha byla neskutečně zajímavým pohledem na toto téma. Opět něco z druhé světové války, o čem se moc nemluví. Kniha je drsná a smutná. Sledujeme nejen malou Renatu, ale i celou její rodinu a její snahu vydržet hrůzy, se kterými se potýkají. Ze začátku mi trošku vadil styl psaní, není zde klasická přímá řeč, je to popsáno hodně obrazně, neodhalují se zde myšlenky jednotlivých postav. Ale na druhou stranu je to napsáno tak skvěle, že Vás to za chvilku chytne a už nepustí. Budete prožívat vše s hlavními hrdiny a i když jim nevidíte do hlavy, budete prostě vědět, jak se cítí. Velice smutný příběh, který se Vás určitě dotkne.

Snadno se nabízí přirovnání k Nabarvenému ptáčeti. A proč by vlastně ne. Druhá válka a děti napospas dospělému světu, která je v rozvratu. Ještě nikdy jsem však (snad) nečetl příběh o dětech německých a jejich rodinách, které po porážce zažívají krušné časy. Muži jsou mimo domov a ženy nemají mnoho šancí své děti uživit. Ty prchají do Litvy, kde se snaží zaopatřit nějaké jídlo atp. pro své hladovějící matky a sourozence. Román je napsán úsporným jazykem.

Tahle knížka je pro fanoušky Nabarveného ptáčete. Jen je lepší.
Je psaná chladným stylem, který skvěle sedí k prostředí pruské zimy a hlavně k chladnému a otupělému přístupu obětí i útočníků v knize.
Hlavních postav je několik a každá ukazuje některé z hrůz války. Naplní vás emocemi.