Podle popisu děje knihy i toho, že se odehrává na nedalekých Kysucích (Turzovku i Korňu známe) jsem byla docela zvědavá. Bohužel jsem však byla docela zklamaná. Samotný příběh záchrané akce zasněžené dívky v horách musel být velmi dramatický nejen fyzicky, ale i psychicky pro zúčastněné a nedivím se, že operátorka tísňové linky za svůj podíl na akci získala vyznamenání.
Samotný popis pocitů mi však připadal dost násilně natahovaný, jako kdyby bylo nutné knihu natáhnout na určitý, větší počet stránek. Možná i proto mi podobně násilné, nezapadající připadalo dost široké zakomponování jakéhosi nadpřirozena do děje. Jako kdyby se autor snažil z nějaké zmínky vytěžit více, než je pro příběh přiměřené. Méně někdy znamená více. A moc je někdy na škodu.
Celkový dojem z knihy je tedy poněkud zklamání.

Bezvýhradně neodložitelná kniha. Pomalu poznáváte postavy, celý příběh se postupně rozehrává, aniž by byl začátek jakkoliv rozvláčný. Čtete a celou dobu té mladé slečně fandíte. Na několika místech se vás dotkne studená ruka a budete se bát. Roman Kulich dokázal vytvořit esenci čistého, živočišného strachu před něčím, co nás přesahuje, návrat ke kořenům na mnoha úrovních. Fakt, že kniha je inspirovaná skutečnou událostí, umocňuje zážitek ze čtení.

Po této knize jsem sáhla díky vzpomínkám, na tuto krajinu, z dětství. Musím říci, že kniha ve mě zanechala velmi silný pocit, nejen silným a mrazivým příběhem boje o život mladé dívky ve sněhové kalamitě, ale i díky mystice a tajemnu této krajiny. Kniha by mohla zaujmout například čtenáře Trhliny.