Kniha ve mně silně rezonovala každou kapitolou, stranou i myšlenkou. Autorka se dotýká aktuálních problémů, které skrze perspektivy jednotlivých postav přibližuje tak, že se silně dotýkají reality nás všech. I díky tomu je čtení často až depresivní záležitostí, protože si přitom čtenář uvědomuje křehkost vlastního světa.. a ostatně i toho "našeho" společného.
Ačkoliv chápu, že nebylo možné udělat "pořádný" a uzavřený konec, přišlo mi, že přišel až moc náhle, a zanechal za sebou spoustu nezodpovězených otázek.
Celkově zhodnoceno, za mě skvělé čtení!

Na zem se snese útvar – velká koule, která nic nedělá, neškodí, jen tak si levituje. Lidé si její přítomnost začnou vysvětlovat různými způsoby, až do té doby, než se ve společnosti něco pohne – frustrace, neúrozy, vyčerpání…. Tak toto je knížka, kterou úplně přesně nevím, jak uchopit. Na jednu stranu se mi moc líbila. Pohled na dnešní společnost a její problémy. Můžeme se tam najít každý sám. Témata jako přepracování, vyhoření, hledání sama sebe, úzkost, deprese. Prostě všechno, čím se dnešní společnost potýká. Na druhou stranu „sci-fi“ pohled, mě úplně nepohltil. Já asi chápu autorčin záměr, ale neoslovilo mě to tolik, jak by asi mělo. Celkově je to depresivní a ponurý děj. Jednotlivé postavy mi jsou nesympatické a je to psáno takovým způsobem, že mě to citově nezasáhlo, ač se tam jedná o závažná a osobní témata. Knížka je rozhodně zajímavým počinem a najde si své čtenáře, kteří budou nadšení. Ani já nechci říct, že je špatná, ale rozhodně není pro každého. 3,5*/5*

Na zemi přistane koule. Nikdo neví proč a jak. A přirozeně se od té chvíle neřeší nic jiného.
Tato útlá kniha se zaobírá existenciálními až filozofickými otázkámi. Postavy přemýšlí nad svým smyslem tady, co tento útvar pro ně samotné znamená, a události, co následují, nezní až tak neuvěřitelně. Nejděsivější je, že tak snadno jde odlepit z těchto knih nálepku sci-fi. Tak lehce je člověk během čtení nakloněný tomu, že je opravdu jen krůček od akceptování těchto zvráceností/ podivností jako nového normálu. V tom pozvolném rozjezdu a vtáhnutí do příběhu, hlavně díky hmatatelně napsaným charakterům postav, mi připomíná Togarshukovou. Text je prostoupený plno přirovnáními a podobenstvími, je opravdu mistryně v popisování pochodů a myšlenek v nitrech postav. I těch nevábných, které chce člověk hezky držet pod pokličkou a číst o nich není dvakrát příjemné. Všechno vytahuje pěkně napovrch a nutí tě se tím vším probrat a nemáš šanci dívat se vedle. Ke konci se pro mě ale stávala jaksi neuchopitelnou a místy mi proklouzávala mezi prsty, ale poselství, že žijeme zmechanizované životy bez účelu, jsem si vzala k srdci a budu se snažit tak nedopadnout.