"... zavře oči a zhluboka se nadechne: musí se odsud dostat pryč." . V kostce: Paříž 1885. Ústav pro choromyslné ženy. Nebo spíš ženy, které se vymykají společnosti. Hemží se to tu chlípnými praktikanty, hnusnými metodami a tobě je špatně, ze společnosti (čti mužů), která tam valí matky, sestry, dcery ze všemožných důvodů a už se k nim nezná. Znásilnění, prostituce, zemře jim dítě, mlátí je manžel, tak skáčou ze schodů/balkonů. Masakr. A dobře je to napsané. Jednoduše, explicitně ale sakra dobře . Delší verze: Doba, kdy je jediným úkolem ženy dobře se vdát a plodit děti, nevymykat se. Nebo skončíš kde? Třeba v ústavu Salpetriére - známém pařížském zařízení pro šílené ženy. Máme tu v epicentru slavného neurologa Charcota (otec francouzské neurologie), který pacientky vidí jako hloupá hovádka, která nebudí jiný než klinický zájem. Ne ženy, které si zasluhují úctu. Vidí jen šílenost a ztracenost. Děsivá doba, která využívá zařízení jako odkladiště pro nepohodlné. Máme tu Eugenii, ženu která vyrostla ve vystlaném prostředí a najednou poznává druhou tvář města. Je vržena příbuznými do tohoto vězení a hledá cestu ven. V tomto útlém dílků děj graduje k bálu mezi zdmi blázince. Jde o freak show pro bohaté Pařížany ospravedlněnou jako 'rozptýlení' pro chovankyně která opravdu každoročně probíhala. Ty ale vidíš tu zrůdnost stejně jako Eugenie. Hlavní hvězdou večera byl obávaný Charcot, pro kterého ženy byly jen experimentální pomůckou. Intenzivní a bolavé čtení ještě umocněné historickým dovětkem na konci knihy, který dělá z knihy fikci jen ždibečkem. Já jsem ale četla spíš horor.

Kniha je debut francouzské spisovatelky a opravdu povedený. Žánrově bych titul zařadila mezi historické romány s nádechem "duchařiny".
Děj se odehrává v 19.století a ukazuje, jakým způsobem se tehdejší společnost a medicína stavěly vůči ženám, které měly ať už psychické potíže nebo jen "vlastní názor".
V hospitálu Salpetriére, uprostřed Paříže, sledujeme osudy několika postav - pacientek a jejich ošetřovatelek.
Kniha se brzy dočká zfilmování přímo od francouzské režisérky Mélanie Laurent.

Bál šílených žen, že zaujal hned svou anotací. Velmi útlá knížka, kde se odvíjí příběh žen, které jsou odloženy, nebo přímo nasilně přinuceny k pobytu v ústavu pro choromyslné ženy. K tomu přidejme dívku, která dokáže komunikovat s duchy. Dokáže? Nebo je v ústavu právem? Kdo rozhoduje o tom, že jste vyléčná a kdo o tom, že musíte zůstat? A dokáží vás tam vůbec vyléčit?

Paříž, rok 1885 a hospitál Salpetriere, kam se odkládaly nejen duševně choré ženy, ale i mravně zkažené a prostě nepohodlné. Právě se chystá každoroční masopustní bál, kde se setkávají dva odlišné světy – svět internovaných žen a svět pařížské smetánky. Jednoduchý, avšak šokující příběh, odehrávající se v rozmezí pár dnů, takže děj má spád. Kniha je psána jednoduše, snadno se čte a rychle Vás vtáhne do děje. Podíváme se i na historická fakta - pokusy doktora Charcota a jeho asistenta Babinského, na to, jak snadné bylo dostat ženu do ústavu. To, co se tenkrát dělo a jakou moc měli muži bylo hrozné, nechtěla bych se dostat do té doby. Úplně historickým románem bych tuto útlou knížečku nenazvala, ale každopádně je to zajímavá sonda do duší žen a je jen na nás, jestli nám připadají šílené. Duchařina, která zde byla uvedena, mi v knize nevadila. Naopak, když jsem dočetla knihu v 11 večer a byla jsem sama doma a zvenku jsem slyšela podivné zvuky, příjemně mě zamrazilo :-) Za zajímavé téma, které mě pohltilo a za čtivost knihy dávám plný počet hvězd.

V době koronaizolace vyšla tahle knížka jen v elektronické podobě. Nemohl jsem čekat na tištěnou, protože téma je hodně zajímavé.
Bylo nebylo, v Paříži stál veliký blázinec a v něm mno žen. Bláznivých skutečně, ale i těch jen vznětlivých. Žil byl jeden lékař, kterému jistě v psychologii vděčíme za mnohé, ale cesta ke zjištěním je zaplacena mnohou bolestí a z dnešního pohledu týráním. Žila byla jedna dívka, která viděla duchy, a proto se ocitla v tomhle blázinci. A žila byla jedna ošetřovatelka, tvrdá jako kámen, která se od dívky měla leccos naučit.
Ten lékař skutečně žil, ta nemocnice stojí dodnes. A skutečně se v ní konaly plesy, na nich pařížská smetánka okukovala pomatené ženy. A pro tento fakt jsem se rozhodl knihu číst.
A četl jsem ji jak? Zaníceně přece.
I když pri ní asi budete myslet na Diderotovu Jeptišku, určitě ji doporučuji všem zájemcům.

Victorie Mas se ve svém krátkém románu, ve kterém propojuje mystično s historickou literaturou,nechala inspirovat pařížským Hospitálem Salpetriere v době 19.stol. V této době byly do tohoto zařízení "odkládány" nejenom duševně choré ženy, ale i takové.které jakýmkoli způsobem nevyhovovaly svému okolí.
S blížícím se každoročním masopustním bálem, který je mezi pařížskou smetánkou nazýván "bálem šílených", sledujeme osudy několika žen, které se svým chováním vymykají tehdejším společenským poměrům. Je zřejmé, že autorka čerpá ze skutečných příběhů. V knize tak vystupují reálné historické postavy, slavní pařížští neurologové a zároveň se osudy několika fiktivních pacientek velmi podobají osudům skutečných pacientek HS.
Děj je velmi čtivý a tento útlý román přečtete na jedno nadechnutí. Celá kniha nutí čtenáře se zamyslet nad tehdejší společenskou situací. To, co lidé v dřívějších dobách považovali za zábavu, je pro nás nepředstavitelné. Po přečtení knihy se musíme ptát, čím si tyto "nemocné" ženy takové zacházení zasloužily.
kosmas Klatovská