Upřímně můžu říci, že jsem dočetl jednu z nejhorších knih v mém životě. Nikoliv svou kvalitou, ale námětem. Jedná se o publikaci, která popisuje holocaust a pronikání informací o perzekucích Židů na Němci okupovaných územích. Je to opravdu smutné čtení. Přímých svědectví bylo zoufale málo a svět se „rozhoupal“, příliš pozdě.

Od samého počátku druhé světové války byli Židé vystaveni velkému útlaku. Od samého počátku se z něj též snažili dostávat, byť se to dařilo stále menším počtům. Nicméně, sami se dočteme, že i když šlo někdy o jednotky uprchlíků, byl obrovský problém je vpustit např. do Palestiny, případně jinam. V jednotlivých případech, kdy některé země by i přijali část uprchlíků, bylo jim to znemožněno např. tranzitními arabskými zeměmi, nebo jinými byrokratickými problémy, které ale zjevně spojovala obecná nechuť k přijímání imigrantů, či nedůvěra k „přehnaným“ informacím, případně latentní, či zjevný antisemitismus.

Uvědomuji si ahistoričnost tohoto vnímání, ale ve chvílích, kdy celá města Židů, tisíce lidí denně, umírali ve strašných podmínkách, je při čtení těchto záchranných „obstrukcí“ těžké nepropadat vnitřnímu zoufalství.

Historickým faktem na druhou stranu zůstává, že například o Osvětimi se dlouho na západě nevědělo, natož, že se jedná o nejvýkonnější vyhlazovací tábor a příliš dlouho byl považován za „pouze“ pracovní. Manévrovací prostor na záchranu proti systematickým nacistům v první polovině války by též zoufale malý a závislý na součinnosti mnoha institucí, najmě pak zemí, a to nelze posuzovat světlem dnes známých otřesných faktů.

Během roku 1944 se ale situace na válečném poli mění, s ní tak i povědomí o táboře a již se na západ dostávají konkrétní popisy zvěrstev, jež jsou v táboře páchána. I tak nedojde k žádné přímé akci proti táboru Auschwitz. Díky tomu dokážou nacisté z Maďarska deportovat a během pěti týdnů zabít 450000 Židů plynem. V největších vlnách docházelo k průmyslovému zabíjení více než 10000 lidí denně. Z celé Evropy. To jsou dnes opravdu strašlivá čísla a zůstává jen rozum stát.

O to smutnější je pak číst, že nikdy nedošlo na bombardování tábora, ani tranzitních železnic do něj, byť o to bylo několikrát z více míst žádáno. Neúspěšně. Operace byla nesmyslně odkládána až do doby, kdy Němci vyhlazovací tábory buď úplně demontovali, či v poklidu opustili. Ačkoliv je dnes zřejmé, že by zachránila mnoho lidí, ať už by deportace na nějakou dobu zastavila, či alespoň zpomalila, nehledě na to, že by podpořila vězně v táborech, kteří na takovou akci stále čekali, jak též vyplývá z několika svědectví. Naprosto nulová pomoc, byť jen deklarací z Ruské strany je málo překvapivá.

Knih o holocaustu už jsem několik absolvoval, ale tady jsem si musel dávat větší pauzy. Přesné popisy utrpení jsou hrozné, počty tisíců lidí přivezených vlaky na každé druhé stránce jsou děsivé, ale velký dopad na mě měla lhostejnost, neschopnost uvěřit a zkusit něco udělat. Nekonečně omílaný antisemitistický důvod, že se moc přehání, že je to moc složité a neustálá jednání vedoucí do slepých uliček, ve chvílích, kdy každý den umřelo jedno malé město.

Ač je to trochu paradoxní, je to výborná kniha. Fundovaný a rozsáhlý rozbor a svědectví o obrovské tragédii miliónů lidí. Možná proto, že je tak dobrá, tak těžko se čte. Je totiž zřejmé, že člověk čelí smutné pravdě. Nicméně, myslím, že takové knihy je třeba číst, byť je to opravdu těžké a velmi skličující.