Podobné tituly

Osobnost Eleonory Akvitánské je mezi autory historických životopisů oblíbenou postavou a jisté sympatie nelze upřít ani Alison Weirové, která se etablovala jako autorka historických knih o pozdním středověku a období Tudorovců. Jak je jejím zvykem, důkladně prozkoumala dostupné prameny a kroniky, které jsou však často psány ne jako historická vyprávění, ale jako morální příběhy s apelem na čtenáře. Dokázala dostatečně kriticky zhodnotit postavu jedné z velkých evropských královen středověku nikoliv zcela vědecky, ale populárně, tak, aby si v Eleonořině podivuhodném příběhu našel opěrné body i čtenář nepolíbený historií. Eleonora prožila na svou dobu neobvykle dlouhý život - narodila se pravděpodobně v r.1122 v Bordeaux jako nejstarší ze tří dětí akvitánskému vévodovi Vilému X. a zemřela 1. 4. 1204 v Poitiers.
V "její" Evropě vládl rozvinutý feudalismus se svými vlastnickými vztahy a hierarchií a formování národních států bylo v nedohlednu. Samo francouzské království se rozkládalo prakticky jen kolem Paříže. Eleonora, vynikající krásou a vzdělaností, byla dědičkou jedné z nejbohatších držav tehdejší Evropy - oblasti Poitou, Akvitánie a Gaskoňska. Jeden z autorů jejího novodobého životopisu uvádí, že Eleonoru lze podobně jako královnu Viktorii nazvat „babičkou Evropy“. Stala se matkou tří anglických králů a její dcery ze svazku s Jindřichem se staly manželkami králů Jeruzaléma, Sicílie nebo Kastilie. I další potomci prosluli jako panovníci, vnuk se stal císařem Svaté Říše římské, pravnuk francouzským králem a k jejím potomkům patří i dva světci - Ludvík IX. Svatý a kastilský Ferdinand III. Svatý. Linie rodu, kterou spolu s Jindřichem II. Plantagenetem založila, přetrvala až do roku 1485 a její krev koluje i v žilách dnešní anglické královny Alžběty II.
Kniha, která nikterak neslevuje z historické věrnosti, je velmi čtivá a psaná obratným jazykem. Čtenář má možnost udělat si obraz středověké dvorské společnosti a jejího způsobu života a myšlení, včetně vztahu k válkám nebo k církvi. Kapitoly věnované Thomasovi Beckettovi, jeho rozporuplné osobě, vztahu s neméně rozporuplným králem Jindřichem II. i královnou a s ostatními šlechtici jsou cenným připomenutím této kapitoly anglických dějin, která vyvrcholila jeho vraždou v katedrále v Canterbury. Weirová do knihy též vhodně umístila plné znění tří dochovaných dlouhých dopisů královny papeži Celestýnovi III., z kterých se o její osobnosti dozvídáme mnohé.
Eleonora na svou dobu nebyla konvenční panovnicí, zcela se podřizující svému manželu, čímž dráždila své okolí a byla vítaným objektem výmyslů a pomluv. Navíc, jak již bylo uvedeno, byla chytrá, krásná, vzdělaná a především houževnatá, což jsou vlastnosti, jež se neodpouštějí ani dnes. Dokázala vládnout stejně dobře jako muž a přes všechny rozpory se svým druhým manželem Jindřichem II. Plantagenetem, ho dokázala dobře zastoupit v dobách, kdy válčil a nemohl být v Anglii a vládnout. Na svou dobu procestovala velkou část tehdy známého světa a byla schopna ještě v pozdním věku návštěvy dcery ve Španělsku, kdy překonala Pyreneje. Musíme si uvědomit, jakými dopravními prostředky se tehdy cestovalo - nosítka nemohla být užívána stále.
Závěrem lze říci, že v knize Alison Weirové je vyváženena dobře jak stránka historiografická a faktografická, tak spisovatelčin vypravěčský um. Weirová poukazuje na mnoha místech na legendy, které vznikly většinou až po Eleonořině smrti a které se dají uvést na pravou míru až nyní, a to díky objektivnímu bádání. Zejména francouzské prameny bývají vůči ní zaujaté z důvodů její rozluky s prvním manželem Ludvíkem VII. V dvacátém století bývala zase často považována za pouhou dobrodružku nebo byla některými historiografy naopak upozaďována ve prospěch svého manžela a synů, zejména Richarda Lvího srdce. Alison Weirová napsala knihu, která poskytuje čtenáři ucelený pohled na život a dobu této „z Božího hněvu anglické královny".