Je umění jen náhoda?
Michael Kimmelman (1958) je americký novinář, umělecký kritik a klavírista. Narodil se v newyorské čtvrti Greenwich Village, kde také prožil dětství. Nejprve studoval na Yaleově a později na Harvardově univerzitě, kde získal titul v oboru dějin umění. Rovněž studoval hru na klavír. Koncem osmdesátých let začal přispívat do The New York Times. Později se zde stal hlavním uměleckým kritikem.
Protože se však s tímto autorem na českém knižním trhu setkáváme poprvé, zaslouží trochu více slov. Australský spisovatel Robert Hughes jej nazval “nejbystřejším americkým uměleckým kritikem své generace”. Kromě dějin výtvarného umění se věnuje také architektuře, stejně jako urbanismu, politice a sociálním tématům tak, jak tyto obory spolu souvisí. Zasadil se o záchranu a obnovu mnoha památek i přírodními živly zničených lokalit. A já věřím, že knihu Mistrovské dílo náhody, kterou u nás letos vydalo nakladatelství Kniha Zlín, s chutí otevřete. Pozornost si jak ona, tak i její autor určitě zaslouží.

Z obsahu knihy je jasně patrné, co měl autor v úmyslu. Poukázat na zvláštnosti známých i méně známých umělců a sběratelů a pohnutek k vytvoření jejich děl, ať už se odehrávaly v New Yorku, Francii anebo třeba na Antarktidě, v kterékoliv historické době. Svoje úvahy s velmi jemným humorem shrnul do deseti samostatných příběhů, kdy každý z nich vypráví jeden osud. Poetický styl, který autor na mnoha místech používá, vypovídá o jeho krásném vztahu k umění, jenž zcela jistě není dán pouze jeho profesí.

Umění a pojetí jeho krásy. Bonnard, Mitchellová, Picasso, Monet, Matisse, ale i Warhol, Ray Johnson a Yoko Ono…proč tvořili tak, jak tvořili? Jakou shodou okolností, tedy náhod, umění vzniká. Kimmelman se zamýšlí nad tím, jak naše pocity a sklony moderní umění vytvářejí. Ujišťuje, že umění (výtvarné, hudební) může mít rád kdokoliv, v jakémkoliv postavení, ať je to lékař anebo třeba sklenář. Mluví o tom, že umění, pokud se dělá pro něj samé, nikoliv pro slávu tak, jako dnes často vidíme, léčí duši.

Sběratelství. Proč lidé něco sbírají? Jaké mají důvody a co je inspiruje? Chtějí něco vytvářet nebo něco vlastnit, anebo je to určitá forma lovu? Možná touha po vědeckém poznání, možná posedlost. Vždy záleží na úhlu pohledu. Dozvíte se o sběratelích takových kuriozit, které by vás ani ve snu nenapadly. A víte, že za sběratele mohou být považována i muzea?

Autor jde však ještě více do hloubky. Překvapuje svým názorem, že Bonnard byl příliš něžný, zatímco Picasso něhu zcela postrádal. Oba byli géniové, ale každý jinak. Promlouvá o kreativním umění a naproti tomu o „neumění“ (autorův výraz), tedy surrealismu, který právě z náhody vychází. V příběhu o fotografování se Kimmelman náhodou zaobírá ještě důrazněji, neboť z mnoha náhodných amatérských fotografií vzešla úžasná umělecká díla. Autor se také až filozoficky věnuje modernímu umění. Přivede vás k zamyšlení nad tím, co je jeho impulzem. Touha ničit krásu nebo naopak hledání krásy tam, kde není? A položíte si otázku - je krása v umění vůbec důležitá? Co tedy umění není a co je to vlastně krása? Jisté je, že krásu umění, ale i přírody, člověka, vlastně čehokoliv, charakterizuje odchylka od normy a výjimečnost.

„Umění dokončuje to, co příroda nestihla..“ Aristoteles

Michael Kimmelman se domnívá, že umění je stav naší mysli. Náš citový vztah k čemukoliv se vyvíjí a teprve pak někdy můžeme krásu vidět. Anebo zažíváme z krásy úžas, pokud nás překvapí. Naopak příliš velké očekávání krásy pak náš prožitek z ní zmenší. Máme pocit zklamání.

Za ruinou hory, tam kdesi v dáli
Dva obří kypré tvary se valí
Jako když v hlubokém předklonu
Zadek hrdě se tyčí nahoru
Thomas Hobbes (filozof)

A na závěr - přestože jsem zpočátku cítila ostych z nedostatku svých znalostí na takovou knihu, postupně jsem zjistila, že moje obavy byly zbytečné. Autor svou formou dokáže vyvolat váš zájem a vy už navždy nebudete mít z umění jen pocit zalíbení, ale budete mu o něco lépe rozumět.