Znáte seriál Svět pod hlavou? Tahle knížka může být mimo jiné i průvodcem po některých místech, kde se seriál natáčel a mně tyhle lokace prostě úplně nadchly. Možná jsem po knize Vytěženej kraj sáhnul i z tohoto důvodu a moje knihkupecká intuice mne opět nezklamala. Další velmi vydařená česká próza z nakladatelství Fra.

Pohodový příběh s literárním objevováním současných severních Čech. Tenhle kraj je popsán bez příkras, takový jaký je. V 21. století na venkově čtenář přece jen nehledá cosi, co zná např. od Boženy Němcové či Karla Klostermanna, to by asi nebylo věrohodné. Autorce se podařilo zachytit lidskou opravdovost v kulisách zničené krajiny, zdevastovaných vesnic s pouhými zbytky čehosi původního. Knížka je právě o tom, o životě v krajině jaksi "po Páralovi". Pár lidem možná vadí, že východisko se zde nehledá v socialistické akci, ve státní pomoci apod., ale v napohled "obyčejných" lidských záležitostech hodnotách, jako jsou např. hodnota vztahu, soucitu, empatie... což mi tedy jaksi vůbec nevadilo, ale naopak považuji to za přínos téhle skromné knížky. Autorka píše o kraji, který dobře zná.

Vzhledem k různým hodnocením jsem váhala, jestli si knihu koupit, nakonec jsem to udělala a nelituji. Po přečtení jsem přemýšlela, že sice nenastal žádný „wow efekt“, ale to je vlastně na té knížce to milé a příjemné. Že se nesnaží čtenáře přinutit k nějakým šíleným emocím či prožitkům (ve stylu „prožitek nemusí být pozitivní, hlavně když je intenzivní“), ale děj plyne normálně, sem tam nějaký zážitek, a přesně takový je i běžný život. Lidé se potkávají i míjejí, někdy něco vyjde a někdy ne, někdy jsou otevření novým vjemům a někdy je nevidí. Právě ta střízlivost a reálnost příběhu, který by tak nějak nebo podobně mohlo prožívat klidně osm z deseti čtenářů, je vlastně tou největší devizou knihy. Děj nenudí, ale konečně zase kniha, po jejímž přečtení si nepřipadám emočně umlácená, ale naopak tak nějak normálně potěšená, že zřejmě jsou celkem normální lidé v normálním životě v normálním světě, i když každý kraj má svá specifika. A i když je to spíš shoda okolností, že mnohá ze zmiňovaných míst jsem někdy navštívila, ani mi to tak nepřipadá jako cestopis nebo průvodce po různých místech, ale spíš právě jako snaha ukázat, že i přes odlišnosti i tady žijí normální lidé, a „divná“ místa by se našla všude. A lidi odevšad touží po štěstí, někdy ho najdou, někdy ne. Právě ta civilnost knihy ve mně asi zanechává největší a myslím, že i dlouhodobější dojem.

Ať už na příběh Vytěženého kraje hledíte jako na obyčejný roadtrip, na vztahové drama nebo na cestopis, vždycky narazíte na jeho hlavní téma - hledání. Hledání a možná i nacházení. Ať už jde o specifické lokace pro seriál, mnohdy bizarní postavičky žijící na místech, kde by asi většina z nás zrovna žít nechtěla (a menšina by zase chtěla moc) nebo zákoutí duší a kličky dávných příběhů. Ira a Hugo jedou na sever Čech hledat a to, co najdou, je jen na nich. V rozsahem nevelkém románu oceňuji kromě výborně vystižené atmosféry míst, kam se ráda vracím zejména jako řidič, nápaditý jazyk, padnoucí přirovnání, z nichž nečiší hodiny přemýšlení, nečouhá z nich žoviální chtění vtipu - a když si už už říkáte "to snad ne", právě díky jazyku a vypravěčským schopnostem autorky se i s použitím minima slov směr textu změní. Do výběru ocenění Magnesia Litera 2019 za prózu se tahle malá knížka dostala právem, byť moc šancí asi neměl. já se budu těšit na další autorčin počin.

Vytěženej kraj i touhle knihou. Nechtěně přesný název. Kumulace banálních místopisných výpisků opsaných snad z Wikipedie, včetně chyb. Bez hloubky, bez kontextu, bez jakékoli snahy o uchopení a pochopení. Na druhou stranu asi přesný obraz toho, když si někdo někam udělá víkendový výlet. Pokud bych byl ze severních Čech, vyloženě bych zuřil. A Hugo? Tomu byl dal pár facek do dvou minut každý.