Spisovatelka, scénáristka a publicistka Tereza Boučková čte s bravurou sobě vlastní svoje povídky, které jsou ze života a o životě. Řekla bych, že abyste pochopili, co chci říct, musíte je slyšet. Pustila jsem si tohle cédéčko v autě při cestě do práce. A od té doby, již několik dní, chodím do kanceláře pravidelně pozdě, protože si každý ten příběh potřebuju poslechnout do konce. Protože jsou mi tyto příběhy, vycházející z životních prožitků, svým obsahem velmi blízké, rozumím každé hrdince víc, než by se mohlo původně zdát. Přes smutek a nepřízeň osudů je v nich láska, radost, přátelství, pokora a obrovská naděje, že se všechno zlomí a vrátí se tam, kde to původně bylo a svět bude zase růžovější. Ale protože je Tereza realistka, jsou i její příběhy takové. Velmi realistické a bez příkras a zbytečných kýčů, ke kterým se většina z nás, když jsme byly ještě dívkami, uchylovala a vkládala je krkolomně do svých životů. Asi proto, že je autorka zralá žena, která ví o životě svoje, je její vyprávění naprosto logické a srozumitelné, včetně nejniternějších souvislostí.
Chvíli se mi zdálo, že budou všechny příběhy plny pesimismu, smůly a naříkání, ale není tomu tak. Zaposlouchejte se a uslyšíte tady naději i optimismus. Zaposlouchala jsem se taky. A často, vlastně stále jsem přemýšlela. O nevěře, o vyhasnutí, o zklamání, o procitnutí, o nevydařených vztazích, o zradě, o pomluvách, o intrikách, o touze být vyslyšena a milována, o neopětované lásce, o ponižování, o pohrdání, o nenávisti, o lži ...
Přemýšlela jsem o vlastním životě. A vlastně mi vůbec nevadilo, když mi sem tam o ucho zavadilo nějaké to vulgární a dokonce sprosté slovo. Nebyla jsem pohoršena, vždyť i v životě je často používáme a taky nás to nepohoršuje. Často si potřebujeme ulevit a proto taková s gustem, jasně a zřetelně vyslovená prdel udělá svoje. I toho si byla autorka při čtení vědoma. Jediné, co mi trochu vadilo, bylo pár momentů, kdy, aby dodala důraz na čtené, vyslovovala d - cera tak, jak jej málokdo říká. Potom jsem si na to ale zvykla a vlastně se mi to zalíbilo. Zalíbila se mi i jiná slova, věty a celé příběhy.
Paní Tereza poskládala myšlenky přesně tak, jak se události v životě udály. Na nic nezapomněla a nic nepřeskočila. Kdo by čekal veselé historky, byl by asi zklamán. Ačkoli, sám název říká, že jde o šíleně smutné povídky. Smutné jsou, to ano, některé až absurdní ve své podstatě, ale sám život bývá často ve své podstatě absurdní. Když se zaposloucháte, jako byste byli vtaženi do života někoho jiného. Anebo je to naopak? Vplížila se vám paní spisovatelka do vašeho života a mluví teď o vás? Příběhy se prolínají s realitou tak hmatatelně, že jsem se zastavila a zahleděla před sebe a zároveň do sebe.

Na obálce CD stojí jedno krátké hodnocení Kláry Kubíčkové z iDnes.cz.: "V Šíleně smutných povídkách je Tereza Boučková šíleně dobrá." A já bych dodala, že je sakra dobrá!

Co dodat? Každá věta zhmotňuje smutek i naději, radost i bolest. Minimalismus, který říká více než tisíce slov. Doporučiji všem. Autorce vřelý dík za "šíleně dobré povídky". Samuel Pola

Knihu jsem "cetla" ve forme audioknihy, kterou namluvila samotna autorka. Povidky nejsou samy o sobe spatne, ale podani spisovatelky mi necim vadilo. Posloucham hodne knih (travim dost casu v aute) a muzu srovnavat, a tohle mi nesedlo. Myslim, ze kdybych si knizku koupila a precetla, tak mam jiny nazor, ale i tak by silene smutne povidky vic nez ctyri hvezdicky ode me nedostaly.

Již dlouho jsem nečetla tak silné, hluboké a pravdivé příběhy - snad právě proto, že nic nezastírají, nic nemalují na růžovo, nic nekamuflují - takový je život. Tereze Boučkové se podařilo dostat až na dřeň každodenního bytí, mezilidských vztahů, aniž by sklouzla k sentimentalitě či k nějaké povrchní banálnosti.
Ruku v ruce s mnohdy krutou realitou života jde i její styl - lakonický, bez zbytečných slov, přitom sugestivní. Tak silně uchvacuje čtenáře, že se musí k povídkám vracet. A každý, kdo už má něco prožito, tam něco ze svého osudu nalézá - o to víc nás povídky zasáhnou.

Šárka Hrdinová