Putin a Trump. Už když jsem si pročetl anotaci této knihy a něco ve smyslu, že je to „odhalující“ a „bestseller“ a tak podobně, tušil jsem. Nicméně, jak vždycky říkám, není možné zakopat se na svých pozicích a nenahlédnout i do jiných názorových koutů. Kniha popisuje mezinárodní situaci, či lépe „směřování“ hlavně Ruska a posléze v jeho vleku – dle autora – USA v letech cca 2010 – 2016. Jsou zde zasazovány do kontextů zásadní politické události jako například anexe Ukrajiny, cesta D. Trumpa, k úřadu, Brexit a další.

První dvě kapitoly popisují politický stav v Rusku a hlavně přerod z bolševického totalitního systému na to, co je tam nyní. Nedá se nepoznat, že autor nemá Putina rád. A to jsem ještě velmi mírný. Je to pro něj strůjce zla. To je lehce znepokojující, anžto to trochu sráží jeho úroveň objektivity, nicméně výrazně víc znepokojující je ale, pokud vše co píše, je pravda (manipulace voleb, likvidace oponentů a mnoho dalšího). Autor je americký historik. Ale překvapuje tak moc někoho to, o čem píše v postkomunistické zemi? Má někdo takové iluze o realitě postsovětského Ruska? Já tedy ne. Problém ovšem nastává, že autor prokazatelně vidí jako východisko větší integraci, předně v rámci EU, kterou považuje za nositelku dobra a budoucnosti a jedinou alternativu k pokračování po „době imperiální“. Nicméně, dopouští se místy zjevných lapsů, a to knihu potom posouvá lehce spíše k agitačnímu letáku EU. Což opět realitě středoevropana tak úplně nemusí konvenovat.

Ale ať promluví autor sám, třeba zde na straně 79: „Mladí Východoevropané se nenaučili uvažovat nad skutečnými důvody zhroucení státu ve třicátých a čtyřicátých letech. Považovali se za ryzí oběti německého či sovětského impéria a vychvalovali ono válečné mezidobí, kdy se na území východní Evropy vyskytovaly národní státy. Zapomněli, že tyto útvary byly odsouzeny ke zkáze nejen v důsledku cizí vůle, ale i strukturálně: bez celoevropského uspořádání neměly velkou šanci na přežití. (sic!) EU se nepokusila zavést jednotnou výuku historie – v důsledku čehož pohádka o moudrém národu (historie jednotlivých národů v dějepise pozn. J.V.) vyvolala dojem, že národní státy se napřed rozhodly do Evropy vstoupit a teď se zase mohou rozhodnout k odchodu. Zpětná smyčka k domnělé minulosti se začala jevit jako uskutečnitelná a dokonce i žádoucí. (…) Pohádku o moudrém národu přijímali všichni, a stoupenci i oponenti proto vydávali Evropskou unii za národní rozhodnutí, nikoli za národní nezbytnost.“

Toto jsou pro mě, mírně řečeno dosti odvážná tvrzení řešit to zavedením jednotné výuky historie? Z toho už mám husí kůži úplně.

V další kapitole pak autor pojednává o dění na Ukrajině. To pro mě bylo zajímavé, protože o tom jsem málo věděl a myslím, že obecně povědomí o tom je, nejen u nás, trochu v mlze. Je to neveselá kapitola o stavu na Rusko-ukrajinské hranici. Nicméně, její závěr vyznívá ještě vcelku pozitivně, protože nápor říše zla zvládla do jisté míry odrazit.

Celou dobu vlastně autor popisuje jen prokletost Ruska a jeho snahy o narušování Evropy a Ameriky a jeho zjevné úspěchy. V poslední kapitole (nejdelší) se pak dostaneme k volbám v USA a co jim předcházelo. Byly samozřejmě naprosto ovlivněny Ruskem, stejně jako Brexit. Budiž, pominu-li své neustále nedůvěřivě pozvednuté obočí a budu věřit, že Rusko má takové snahy, pak ale stejně můžu jen těžko mít soucit s někým, kdo volí ovlivněn phisingovými emaily? Nebo snad Twitterovými a Facebookovými boty? Přijde mi to, že autor je na nějaké jiné planetě, respektive, že svaluje vinu jen jedním směrem, a to je velmi nevyvážené. Možná pro někoho populární, ale nevyvážené. Nepopírám existenci všemožných platforem, ať už na bázi živé, či jen virtuální, ale jejich reálný dosah? A že je Trump, po Brexitu jen další korálek na náhrdelníku úspěšné kybernetické války vedené Ruskem k destabilizaci Evropy a Ameriky..?

Pokud nakrásně budu uvažovat, že je to pravda, co to pak probůh vypovídá o lidech v Anglii a Americe, případně Evropě? Nic moc nového, stále stejné hrozného, jsou pochopitelně, dle autora většinově netoliko informovaní, netoliko vzdělaní, lehce možná zaostalí, případně zdrogovaní (viz. dále), zkroušení, zklamaní, fašisté (autorovo oblíbené slovo) a nevím co všechno.

Konec kapitoly o USA i knihy samotné již opět lehce sklouzává k jakési polofikci, kdy údajně jakési kvaziopiáty předepisované v některých státech vehnaly do náruče Trumpa statisíce zničených voličů. Drobný problém může ovšem všímavý čtenář mít, že za období před Trumpem (2016) on těžko může nést vinu, ač se to autor snaží místy evokovat. Trochu se tím tak ale střílí do vlastní nohy. Což se bohužel neděje poprvé.

Svět není rajskou zahradou. Nikdy jím nebyl a pravděpodobně nebude, bohužel, bohudík. Nicméně, je potřeba vést dialogy. Nehledat chyby v jedné straně s tím, že ta druhá žádné nemá. V celé knize neexistuje jediná zmínka o tom, že by Trump udělal něco dobře, nebo nedej bože Putin. I když můžu mít sto výhrad k nějaké vizi, člověku, myšlence, dá se obvykle najít alespoň nějaké relativní plus. Pokud se jakákoliv strana pasuje jako patentní na rozum, či pravdu, je to špatně. Stává se tak stejným extrémem, který sama odsuzuje. Zastáváte-li názor, že svět je hrozné místo řítící se do záhuby bojůvek hloupých suverénních států za asistence smějící se Putinovy garnitury, pak si knihu přečtěte. Minimálně jako zdroj informací o Ukrajině, případně o technologii kyberválky je kniha jistě zajímavá. Pokud se ale jedná o její celkové vyznění, uvěřitelnost, jsem hodně, hodně rozpačitý. Jsem velmi zvědav, co přijde po těchto prezidentských volbách v USA.

Tymothy Snyder dělá v knize to, že všude kolem sebe vidí zlo. Označuje ho jako politiku věčnosti, kterou šíří Putin z Kremlu. Trump, Marine le Pen a další nacionalisté všude po Evropě prosazují Putinovu politiku věčnosti na Západě. Politika věčnosti podle Snydera spočívá v tom, že vlast (matičku Rus) pokládá za nevinou a věčně ohrožovanou zvnějšku zlem. Když Snyder neřekne čtenáři ani slovo o válce v Iráku či Afghánistánu a ani alespoň trochu neproblematizuje rozšiřování NATA směrem na východ, když jinými slovy Snyder pokládá západní země za nevinné, nevšímá si toho, co právě dělá, že dělá přesně totéž, co dělá Putin, že praktikuje přesně to, co odpovídá (jím samým definované) politice věčnosti. V očích Snydera je Západ kolem dokola ohrožen Putinem. V očích Putina je Rusko kolem dokola ohroženo Západem. Snyder dělá přesně to, co podle něho dělá Putin, což by bylo v naprostém pořádku, jen kdyby nechtěl svou knihou před ruským nebezpečím varovat. Ano, varuje před Putinem, ale zapomíná, že ruku v ruce s tím varuje čtenáře před ním samotným. V tom tkví autorova nepoctivost vůči čtenáři. (Obsáhlejší recenzi najdete v posledním čísle časopisu Host.)