Podobné tituly

Jiří Holub, je autorem další, ne příliš silné knihy menšího formátu, která mi přišla domů v obálce i s věnováním od autora samotného. Jiří není v literárním světě ani trochu neznámým elementem.

Když pominu studium na Hotelové škole a školu cestovního ruchu v Žatci, získání magisterského titulu na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze, a jen letmo se zastavím u jeho literárních úspěchů, tak z té dlouhé řady zmíním například spoluautorství v knize Zuby nehty (2007), vlastní knihu, určenou především dětem, Jak se zbavit Mstivý Soni, nebo knihu, která se stala doslova ze dne na den hitem - Prostě na mě zapomněli, všechny z dílny nakladatelství JaS. Jiří Holub se narodil ve znamení Berana. A jestli to má jako já, potom je přátelský, otevřený a má prostou povahu, pevnou vůli, je ctižádostivý a touží po nezávislosti. Věří ve vlastní schopnosti, nebojí se žádné překážky a neúspěch ho neodradí. Díky bezmeznému optimismu překonává nejrůznější situace, do kterých se často dostane díky své ukvapenosti. Myslím si ale, že tahle kniha, nesoucí název Zádušní mše pro hraběnku, rozhodně ukvapeně nevznikla. Jen škoda, že je tak tenká, zhltla jsem ji za dva dny a hned jsem musela poslat panu Jiřímu zprávu, jak jsem nadšená. Posteskla jsem si jen nad tím, že jeho knihy nejsou moc silné a to je škoda. Pan Jiří obratem odpověděl, že prostě píše jednohubky. Úplně mi vzal z pusy. A o čem je tahle jednohubka?

Nechci nijak zlehčovat situaci, tahle knížka i přesto, že je hubená, je velmi těžká. Napínavý děj, místy humorný a celoplošně slzavý, je zasazen do padesátých let dvacátého století. Tak jakoby nenápadně je do něj vetkán milostný příběh vypravěčky příběhu - Johanky, dcery bývalé paní zámecké správcové. Zámek Lhota byl vyvlastněn, majitelé za dramatických okolností odešli do Rakouska, pouze část jejich služebnictva zde zůstala zaměstnaná, nakonec byl ale zámek zestátněn. Po několika letech přijde nečekaně dopis z Rakouska, který kdyby nepřišel, bylo by lépe. Všemi milovaná a obdivovaná hraběnka Sofie zemřela. Jejím posledním přáním bylo, aby byl její popel uložen právě zde, na Lhotě. Všem je okamžitě jasné, že její přání musí být splněno. Navzdory nebezpečí, které jim hrozí od bdělých a ostražitých politických pracovníků v nové správě zámku, akci uskuteční, a to včetně zádušní mše. Jenže pak se něco stane a všechno je jinak. Úplně jinak a už na vždycky. Existuje přeci jen nějaká cesta zpátky?

Jiří Holub umí psát. Vtáhnul mě do děje nejen slovy, ale i detailním popisem prostředí a pocitů, úplně zřetelně jsem cítila emoce. Obava střídala radost, strach mi ježil chloupky na rukách, byly i chvíle, kdy se mi tělem rozléval blažený pocit, že bude líp, a píchalo mě u srdce, když byla zádušní mše odhalena. Cítila jsem vztek a zlost, byly pasáže, kdy jsem seděla se zaťatými pěstmi a byla opravdu rozzuřená. Snažila jsem se představit si, jak táhnout se může čas, jak asi člověku může být, když neví, co bude za okamžik a má prostě strach. Chtěla bych se Jiřího zeptat, kde se zrodil tenhle námět a jak to spisovateli přijde na mysl, aby napsal příběh s takovou opravdovostí a jistotou, že čtenáře takhle moc zaujme. On si třeba nebyl úplně jistý, zda zaujme, já si ale myslím, že musí zajmout úplně každého, komu osudy druhých nejsou lhostejné. Věřím, že se s ním někdy setkám a promluvíme o tom osobně.

Mám ráda knihy, které jsou příběhem se začátkem a koncem, mezi nimiž se odehraje smysluplný příběh, který má logickou linku a snadno pochopitelné, někdy i rafinovaně poskládané, souvislosti. Tahle kniha k takovým stoprocentně patří. Díky, Jirko!