Celá kniha je autobiografií spisovatelky Caroliny Setterwallové, jejíž autentická zpověď mě velmi rozplakala. Na lehkých tři sta stranách popsala svou bolest, žal, trápení a zoufalství natolik reálně, že jsem měla zlomené srdce.
Kniha je nesmírně čtivá, dojemná a plná bolesti. Není to lehká kniha, kterou smlsnete jako malinu, ale rozhodně ji ze srdce mohu doporučit. Nic podobného jsem doposud nečetla a autorku obdivuji za to, že se rozhodla podělit o své pocity se čtenáři. Doufejme v to nejlepší je přesně ta kniha, u které budete plakat, a po jejím dočtení ve vás bude žít ještě dlouho poté. Po přečtení poslední strany jsem se hodně zamyslela a svého partnera jsem šla ihned obejmout. Láska je nádherná věc, kterou si musíme hýčkat. Nikdy totiž nevíme, co se může stát.

Přečetla si knihkupkyně z Prahy, Nových Butovic

Není možné vždycky z anotace odhadnout, do čeho se člověk vlastně pouští. „Autentická a upřímná zpověď o ztrátě, lásce a naději“ je dnes téměř každá třetí kniha. Z popisu děje se dozvíte jen základní linii příběhu. Co z anotace nezjistíte, je, jak bolestivá a nekompromisní ta upřímnost je, a a jak absolutní. Carolina píše o pocitech, které v sobě chce člověk obvykle zadusit, protože se za ně stydí, a píše i tom dušení a studu. Jaký propastný rozdíl občas je mezi vnitřkem a vnějškem. A jak občas člověka likviduje snaha vytvořit mezi obojím přechod. Neexistuje černobílost, je přirozené a v pořádku mít v sobě spoustu protichůdných pocitů.
Carolina je hluboce srozumitelná a otevřená. Nic netají a výsledek je tudíž bytostně lidský. Vše působí reálně ne nutně proto, že se to skutečně stalo, ale protože s ní můžeme do vlastních temných hlubin bez přepjatého sentimentu. Sebelítost, vina, vztek.
Není to lehké čtení. Ale je zatraceně potřeba.