Každý má svůj příběh, fantastický příběh života. V ...
Lucie Cooper, 4.2.2019
Každý má svůj příběh, fantastický příběh života. V knize I motýli pláčou odhaluje Marky rok svého života. Rok, který ji sežvýkal, rozkrájel na malé kousíčky a vyplivl. Ale každá žena, i ta sebekřehčí, má v sobě kus bojovníka, a jen tak se nevzdá. Bude bojovat, co jí síly stačí, za rodinu, za dítě, za muže, za domov, za lásku a hlavně za sebe. Už podle obálky je čtenáři jasné, že protivník je silný, neúprosný a udeří tam, kde se mu zachce. Marky zabojovala a své vzpomínky na rok plný nejen zdravotních, ale i životních kotrmelců předkládá čtenáři s nebývalou otevřeností a vnitřní silou, která jí v její nelehké životní etapě všemu navzdory provázela. Motýlek se setřenými křídly, který nemohl vzlétnout a bojoval o život, je naštěstí zpět, a silnější než dřív. O sebepoznání. O sílu opravdového přátelství a lásky. Poznal, jak vypadá peklo, a tak si o to víc dokáže vážit nebe, slunce a rozkvetlé louky.
Napadá mě, že na zemi se dějí věci, které postrádají jakoukoliv logiku, neexistuje pro ně žádné vysvětlení, nemají žádný záměr a nejsou ani odplatou nebo odměnou… prostě se neodvratně dějí.
Marky přišla před téměř dvaceti lety do Itálie a už tam zůstala. Vdala se tam, pak rozvedla, ale z manželství se narodil milovaný syn a tak v Itálii zůstala. Je to její druhý domov, i když kvůli synovi vlastně první. Vášnivá sportovkyně milující moře a sníh, usměvavá kráska s vášní pro svou práci, si brala od života, co jí dával, byla přátelská, vstřícná, milující a milovaná. Prostě šťastná. Co chtít víc. Žila přítomností, se srdcem na dlani, obklopena přáteli. Užívala si přízeň mužů, kteří se o ni ucházeli. Jenže jednoho dne si ve sprše nahmatala maličkatou bulku v prsu a rázem se všechno změnilo.
Nelehké období plné strachu a bezmoci, ale také neutuchající odvahy a odhodlání porazit tu příšernou hydru, jí pomohli překlenout její blízcí. Maminka, syn, její láska a ti nejlepší přátelé, kteří ji neopustili ani v těch nejtěžších chvílích. Ale tohle není příběh o nemoci. Je to příběh o důležitosti přátelství a lásky. Kvůli tomu totiž stojí za to žít.
Někde jsem četla, že vztahy se rozpadají, protože nejsme schopní oběti. Jenže já mám pocit, že i kdybych si vyrvala srdce z těla a položila ho na obětní oltář, tak to stačit stejně nebude.
Dojímá mě, že Marky dokázala „jít se svou kůží na trh“. I to, že za každou cenu chtěla zůstat ženou, ne onkologickým pacientem. Snažila se pečovat o sebe a vždy se nalíčit a pěkně se obléknout. Líbit se sama sobě i svému okolí.
Věřím, že o Marky toho ještě hodně uslyšíme. Psaní má totiž v krvi. Je niterné, jde až na samotnou dřeň. Její příběh vás pohltí svou citlivostí, otevřeností, upřímností, vděčností i nadhledem. Je to žena s velkým Ž, i živočich. Vztah mezi mužem a ženou je v tomto příběhu zásadnější než nemoc, protože i nemocná žena potřebuje být hlavně milovaná a nikoliv litovaná. Marky ze sebe všechno vypsala, a i to je jistý způsob terapie. Kniha I motýli pláčou je jejím příběhem, může být však pomocnou rukou těm ženám, které si podobnou anabází prošly nebo právě procházejí, a ze všeho nejvíce potřebují cítit, že v tom nejsou samy. Že to, co se jim děje, lze přežít a uzdravit se, naučit se mít se ráda, a také najít nový směr své životní cesty.
A co je větší výhra než uchopit svůj život pevně do rukou a vést loď po proudu svých snů?
Doufám, Marky, že brzy napíšeš novou knihu, a že v ní bude chybět nemoc, ale nebude v ní chybět láska. Ta, co hory přenáší!
