Šestý případ komisaře Dupina, tentokrát se odehrávající na tzv. Pobřeží růžové žuly, se mi opět moc líbil. Musím přiznat, že čím dál více mám na této sérii knih o Dupinovi raději především tu prezentaci bretaňské krajiny, nátury Bretonců i kulturní svébytnosti, které autor dokáže mistrně vypichovat a s laskavou úsměvností glosovat z pohledu zasvěcence do místní situace, ale přesto „externisty“, takže má přesně tu míru vyváženosti toho, co je pro „cizince“ zajímavé, vtipné a originální, ale nikoliv už nezáživné. Rozhodně tedy není poučováním nebo nudným popisem. Pro mne to bylo a stále je skvělým navnaděním k návštěvě Bretaně. A přestože jsem už nějakou dobu před postupným čtením jednotlivých dílů série o Dupinovi o Bretani předběžně uvažovala jako o potenciálně zajímavém místě pro dovolenou (dokonce jsem šla na nějakou cestovatelskou přednášku o Bretani, abych si udělala lepší představu, co bych mohla čekat), tyhle knihy mě pro ni nadchly. Mimo jiné jsem pár měsíců před zájezdem do Bretaně četla právě tuto knihu a následně mě velmi mrzelo, že vybraný zájezd sice měl v trase Pobřeží růžové žuly, ale bohužel jiná jeho místa, než na kterých se děj Bretaňského světla odehrává. A tak jsem si alespoň při toulání mezi žulovými útvary u Ploumanac´hu představovala i ty vzdálenější Trégastellské „palačinky“ a další. Samotný příběh je zajímavý, ale pozvánka do této kouzelné (jak mohu sama ze zkušenosti potvrdit) části bretaňské krajiny zkrátka neodolatelná. Obzvlášť pro nás suchozemce. Jo, a mimochodem – dělají tu naprosto božské mušle, těm se taky zkrátka nedá odolat… :o) (byť pak „ceněnějším“ ústřicím se věnuje zase jiný díl této „dupinovské“ série).