(...) Pohyby ledu skrývají rafinované požitky - jako každý román, který vedle chytlavého příběhu a napínavých zvratů neustále reflektuje svou strukturu a ironicky komentuje principy vyprávění. Gravensteenova kniha je ojedinělý úkaz, který má fantaskními motivy proměňujících se realit a prostupných světů blízko k vrcholným dílům Michala Ajvaze. Tomu koneckonců skládá lehce kryptickou poklonu jednou pasáží i bizarním motivem "nočních fenomenologů", skupinky podivínů, která na svých výpravách odhaluje "druhé město", prostor přes den neviditelný. Ať už Gravensteen zůstane malou literární záhadou, nebo odhalí pravou identitu, nezbývá než doufat, že Pohyby ledu nezůstanou osamocenou krou. V oceánu, z nějž se vynořily, pod hladinou zjevně dřímou další příběhy, které stojí za to vyprávět; další manipulace, kterým stojí za to podlehnout.

(...) Kniha od začátku osciluje mezi románem a detektivkou. Detektivní zápletku, kterou kniha začíná, vystřídá vyprávění o Miroslavových dobrodružstvích v Grónsku, případně o jeho snahách dobýt srdce mladé vědkyně. Přelévání z jednoho tématu ke druhému je plynulé a nepůsobí vůbec uměle. Je vidět, že autor o knize a příběhu pořádně přemýšlel a výsledný tvar není produktem náhody, ale jasně daného směru.

Po několika kapitolách je ale jasné, že takhle snadné to s touto knihou mít nebudete. Poutavý příběh z Prahy, Kodaně a Grónska totiž tajemný autor obohatil o paranormální rozměr. Ten je na začátku přítomen jen v lehkých náznacích, ale postupně získává na významu a na prostoru. Autor tuto hru se čtenáři dovedl velmi daleko, takže na konci si už nejste vůbec jisti tím, jestli víte, co se odehrává.