Viděl jsem film s Y. Montandem a Romy Schneiderovou a velmi se mě líbil. Většinou se říká, že knížka je mnohem lepší než obrazové zpracování a v tomto případě jsem ten pocit neměl

Komorní román "Světlo ženy" (Gallimard, 1977) napsal ikonický francouzský spisovatel Romain Gary tři roky před svou dobrovolnou smrtí. Děj se odehrává v Paříží během jednoho dne a noci. Náhoda zde svádí dohromady Michela Folaina a Lydii Tovarskou. Dva nešťastní a opuštění se sbližují nesnesitelným pocitem osamělosti, do kterého je uvrhl krutý osud, když je připravil o jejich nejbližší. Zpočátku oba jen hledají způsob, jak přežít další noc. Jeden před druhým ale postupně také začínají odkrývat svou samotu a bolest. V přesmutném tanci rozhovorů krouží kolem sebe a zvolna mezi nimi vzniká pouto. Pouto, které muže a ženu zavádí do té zvláštní dimenze, kterou představuje život v páru. Michel a Lydie se vzájemně vzdalují a opět přibližují, zatím neschopní vzkřísit v sobě jakýkoliv cit nebo naději…

Michel zkoumá svůj život meditativním způsobem vyprávění vlastního příběhu, který retrospektivně sepisuje kdesi na pláži. I přes smutný tón je jeho vyprávění vášnivým hledáním smyslu v labyrintickém světě lidské existence a oslavou lásky muže a ženy. „Existuje pár, Lydie, všecko ostatní je jen páření. Pár znamená, že muž žije ženou a žena mužem,“ vysvětluje Michel, který žije světlem své umírající ženy. Gary, oceňovaný pro svůj jedinečný vypravěčský talent, v románu plně využívá všech literárních prostředků. Podle situace zrychluje nebo zpomaluje tempo děje délkou vět i způsobem vedení dialogů. Třemi tečkami často charakteristicky symbolizuje tolik nedořečeného i nevyřčeného, protože o některých věcech se i přes vzájemné sblížení a porozumění, dá pouze mlčet. Pozadí příběhu, které je součástí životů Michela a Lydie, odhaluje autor před čtenářem jen pozvolna, tak jak ho i obě hlavní postavy navzájem poznávají.
Michel s Lydií jsou ironickými pozorovateli okolí. Znevažují neštěstí, aby mohli přežít v tom nesnesitelně vážném čase, který před nimi osud rozprostřel jako mlčenlivou poušť. „Máme svou čest. Spočívá v odmítnutí neštěstí, v odepření toho se s ním smířit,“ tvrdí Michel o boji za tuto čest. Situace i dialogy kterými oba prochází jsou absurdní. Vidí drezuru seňora Galby, jenž nutí šimpanze tancovat s růžovým pudlem. Vedou nesmyslné rozhovory s Lydiiným manželem trpícím afázií. A přesto, nepodobá se ta zvrácená a krutá drezura seňora Galby drezuře Boha s lidmi? Nejsou „některé“ situace a rozhovory, kterým člověk denně čelí, jaksi hluché, nesmyslné, uhýbavé, prostě absurdní? Jinotaje, kterými Gary příběh obestřel a vykreslená atmosféra, ba dokonce zhudebněná (stále jako by odkudsi zněla ta smutná indiánská flétna, kterou Lydie poslouchá), dělají z tohoto románu dílo, ke kterému je možné se vracet a nacházet v něm nové přesahy, spojení.

Trvalo jednačtyřicet let od prvního vydání románu "Světlo ženy", než se díky Tomáši Havlovi dočkal českého překladu (Plus, 2018). V edici "Pestré řady soudobé prózy" je už druhým titulem od Romaina Garyho. V roce 2013 vyšel v překladu Vladimíra Saudka "Život před sebou", který Gary napsal pod pseoudonymem Émile Ajar. Přesto nadále zůstává nepřeložená velká část díla tohoto vynikajícího autora, který díky mystifikaci obdržel jako jediný dvakrát Gouncortovu cenu.

Román v roce 1979 zfilmoval oskarový režisér Costa-Gavras. Ve stejnojmenném melodramatu role Michela a Lydie nezapomenutelně ztvárnili Yves Montand a Romy Schneider.