Vydání autobiografického románu "Cesta na konec ...
Matouš Čihák, 19.1.2019
Vydání autobiografického románu "Cesta na konec noci" (Voyage au bout de la nuit, 1932) patří v literární historii k naprosto jedinečným milníkům, a to zcela po právu. Francouz Ferdinand Bardamu v knize líčí svou cestu od zákopů 1. světové války, přes africkou kolonii a „snové“ USA, zpátky do vlasti. Vypráví o té lidské cestě, po níž si člověk jen zřídka kdy klidně vykračuje – častěji zběsile utíká, i když není kam. Bardamovi je život spíše nocí než krásným slunečným dnem. Putuje až na její konec, jenomže co čeká na konci noci? Nic? Noc překračující den? Anebo dokonce smrt?
Célinovo alter ego bez oddechu vypráví a mezi řečí trousí černé plivance na 20. století. Románu nechybí humor ani nezaměnitelná ironie vůči duchu doby s jejími válečnými nádory. Je směsí lidskosti bídné, vulgární, hloupé, ale také směšné a dojemné. Lidskosti vepsané do vět, která se blíží pravdě i za cenu nechutenství, jež někdy vzbuzuje. „Musím vyprávět všecko a nezměnit ani slovo, o tom, co jsem na lidech viděl nejzvrhlejšího.“ – jako by tuto větu měl Bardamu během vyprávění neustále na mysli. A přece, když už se zdá, že Céline odradí i toho nejvěrnějšího čtenáře, utrousí jen tak mimochodem: „Člověk přesahuje svůj život láskou k životu druhých.“ Rázem je jasné, že autor ví, o čem píše, když píše o člověku.
Céline vždy patřil k těm autorům, kteří provokují a nastavují zrcadlo společnosti. Bardamu v "Cestě na konec noci" vznáší obžalobu války. Odhaluje její iracionalitu. Srovnává člověka v ní se zvířaty. A tak závidí koňům, kteří ve válce byli sice nešťastní, ale svobodní. V umírajícím na válečném poli vidí berana, který když už leží na louce a dokonává, ještě pořád okusuje trávu. Srovnává až k rozhodujícímu soudu: „Jen lidí a jenom jich se člověk musí bát, pořád.“ Cesta válečnými zákopy, zpočátku nadšená, plná hrdinství, postupně přechází do krajiny skepse a zbabělosti. Ubíhá Bardamovi k poznání, že „Naprostá porážka ve všem všudy je, když zapomenete, a hlavně, když zapomenete, kdo vás poslal chcípat, a když chcípnete, aniž vám dojde, jakej jsou lidi dobytek.“
Nezvykle otevřená výpověď s ironickým výsměchem vůči době a společnosti v níž Céline žil vzbudila u čtenářů senzaci, ale pro pozitivní ohlas kritiky je zapotřebí ještě něco víc. Je to vyzrálost a styl autora, které Céline v prvním díle prokázal. V románové prvotině skutečně neobvyklý úkaz, protože romanopisci obojí nacházejí až s prožitou zkušeností, tedy spíše v pozdějších dílech. Proust, Hemingway nebo Dostojevskij – málokdo zná jejich prvotiny ("Rozkoše a dni", "Fiesta", "Chudí lidé"). Každý zná ale "Hledání ztraceného času", "Komu zvoní hrana", "Zločin a trest". Céline získal vyzrálost tou strašnou životní zkušeností, kterou prožil, ale styl? Prosazuje se v něm hovorová mluva se svými rytmy, roztěkaností vyprávění, opakováním již řečeného pro zesílení významu, mísení časů i předjímání. Célin tak rozbíjí literárnost předešlého století. Odlišuje se tím od naturalistů, ke kterým by ho snad někdo mohl chybně řadit třeba podle věty: „A nejlíp se dá řídit podle smradu a hoven...“ Zároveň však tuto pro někoho snad až příliš násilnou polohu jazyka dokáže snoubit s její nejvznešenější podobou, kterou jako vzdělaný lékař výborně ovládal. Myslím, že Célinův styl se zrodil ze tří esencí. Zajisté z výjimečného citu pro francouzštinu, především její hudebnost, dále pak ze vzácného talentu pro kompozici textu s jeho motivy, a v neposlední řadě přísné kázně s jakou Céline přistupoval k vlastní práci. Nezaměnitelný autorský styl je Célinův podpis, ten jediný ho zajímal a o něj mu šlo především. Věděl, že ho lze nalézt v každém umění, tedy i v literatuře, přestože nemusí být tak nápadný jako u hudebních skladatelů či malířů. "Cesta na konec noci" pro čtenáře zůstane zřejmě už navždy tou „Célinovou nejlepší“, protože v ní autor již nalezl osobitý styl, ale nesl s sebou ještě znaky poctivé literárnosti předešlého století. Ty, které čtenáře nematou, ale také ty, které Céline v dalších dílech sám rozmetá, aby pro své století vytvořil novou estetiku románu.
Pečlivě připravený druhý český překlad (Atlantis, 2018) byl jistě literární událostí předešlého roku, a to s významnou českou zásluhou. Především vynikajícím překladem Anny Kareninové. Obtížným tím, že se překladatelka chtěla důsledně držet originálu a současně, navzdory mnoha omezením českého jazyka, zachovat pro čtenáře co nejvíce z Célinova stylu. Občas i za cenu porušení pravopisných pravidel, které ale sám autor dodržoval, jen pokud jeho „hudbu“ neznásilňovaly. Sluší se nakonec také zmínit, že vydání finančně podpořil Milan Kundera – pro spisovatele investice jistě nejkrásnější.
