Jsou knihy, u kterých se člověk výborně pobaví a ...
Jana M., 7.8.2020
Jsou knihy, u kterých se člověk výborně pobaví a užije si je. Tak to bývá u většiny sci-fi knih. A jsou knihy, které člověka pohltí, jsou jako naprosto nečekaná rána do hlavy a nikdy už na ně nezapomene. Nemůže. Tak přesně tím druhým případem pro mne byla tato kniha. Autor předvídá komunikující telestěny (a dnes se má za to, že čím větší TV obrazovka v co nejvíce pokojích, tím více „in“) a mušličky do uší s neustálým proudem muziky a zábavy, od kterých se lidé nedokážou odtrhnout, elektronické domácí mazlíčky apod. Já jsem tipovala při čtení, že kniha mohla být napsána v 2. polovině 80. nebo začátkem 90. let. Nevěřila jsem vlastním očím, když jsem zjistila, že kniha je z roku 1953, kdy ještě málokdo měl televizi, rádia byla velkou krabicí, o miniaturních kapesních přehrávačích ani nemluvě. O „zábavě“ a „zabíjení času“ pohlcující člověka ze všech stran, o digitalizaci toho všeho. A že autor už tehdy předvídal, jak snadné je člověka zahltit a zmanipulovat médii, informacemi (v dnešní době např. různá dezinformační média, kdy není snadné ověřit, co je pravda a co není, přitom lidé jsou zvyklí věřit, co čtou nebo vidí v médiích, a čím dál sofistikovanější, působivější a bezohlednější reklamní kampaně, kdy mnoho lidí skutečně uvěří, že nabízené je pro ně naprosto skvělé a musí to mít) a jak tyhle prostředky na lidi mohou působit. Příběh hasiče z blízké budoucnosti, který se živí spalováním knih (papír hoří při 451 stupních Fahrenheita, proto ten název), se tak stává bližším, než by si čtenář přál. Posléze díky několika setkáním, náhodným událostem i díky tomu, že si začíná uvědomovat prázdnotu svého manželství i domova, začíná přemýšlet. A to se právě nesmí… Celý příběh je vskutku děsivá vize možné blízké budoucnosti. Budoucnosti plné nepřemýšlejících lidí, zahlcených domy plnými dokonalých telestěn, mušliček v uších a „dokonalého“ spokojeného života plného umělých náhražek skutečných lidských hodnot jako jsou opravdové lidské vztahy, rozhovory, vlastní a opravdové pocity, ne jen to, co jim někdo vnucuje. A kdo tento postoj nesdílí, je nemilosrdně rozdrcen systémem, který je na udržování lidí v tomto stavu závislý. A toto rozdrcení je provedeno se vší pompézností, v přímém přenosu kamer a jako dokonale zrežírované představení. Celé knize k dokonalosti pomáhá nejen hrůzostrašná vize, těch je plných mnoho knih (a jak známo, lidé se rádi bojí, pokud jsou při tom v bezpečí). Není to ani poměrně jednoduchý jazyk bez složitých literárních kudrlinek, který se celkem snadno čte (a to dokonce i v překladu z roku 1957). A i když se dnes knihy naštěstí nepálí (jejich dostupnost je, i přes jejich rostoucí ceny, spíše snazší díky elektronizaci, knihovnám a pořád ještě i antikvariátům, kde jsem právě tuto knihu koupila), tak to, co se člověku vryje do paměti a zůstane zaseknuto v mozku jako střepina, které se nelze zbavit, je zjištění, jak blízko naše společnost má k podobné vizi, jak se v některých směrech skutečně posunula autorem předvídaným směrem a o to reálněji a představitelněji příběh vyzní, přestože některé americké reálie jsou českému čtenáři vzdálené. Nemáme se začít bát?
