La Fargeův román vypráví o zdech, jež kolem sebe budujeme, abychom odolali pocitu samoty a úzkosti z toho, že nás druzí v úplnosti nepřijmou. Vypráví o tom, jak křehké tyto zdi jsou a jak sebemenší drobnost může způsobit jejich zhroucení. Pojednává o snílcích a vyděděncích, kteří unikají z nesnesitelné všednosti. V Nočním oceánu nenarazíme na kosmické entity, ale pozvolný sestup Mariny Willett, profesionálky v racionálním mapování lidské mysli, do bezbřehého vesmíru zraňujících a manipulativních slov není o nic méně děsivý než věcná líčení podobného procesu v Lovecraftových povídkách. (...) A kniha je jako noční oceán, chtělo by se dodat po přečtení románu. Je bezpečnější sledovat jeho hypnotické vlnění z břehu, ale nutkání vstoupit do něj a utonout je silnější.

(...) Jde o příběh beznaděje a samoty a vrací se ke čtenáři jako leitmotiv. Ale dokonce ani pro zájemce o život a dílo kultovního H. P. Lovecrafta nebude nejsnazší oddělit v této knize mystifikaci od reality. Proč ne, je jasné. Prvořadě jde právě o román na téma mystifikace a La Farge to ví a věru nám cestu ke klasikovi hororu příliš neulehčil. (...) Noční oceán je s Pražským hřbitovem v řadě ohledů srovnatelný, ba „kombinatorikou“ ho snad i překonává. Nemá tak významný společenský přesah, nicméně hrůz tábora Belsen se přesto dotýká a o rasismu rovněž pojednává. Jde o nesnadno interpretovatelnou knihu na téma lidské touhy snít i lhát, nenudit se a najít – jakýkoli – smysl života. Autor nevyhradil snad ani odstavec náhodě a vše do sebe nakonec zapadá, i když jednoznačné odpovědi známe jen každý sám.