Začátek zdál se být nadějný a zajímavý, ale postupem času se přidaly nesmyslné zápletky a vyústění úplná pitomost, jakoby autor nevěděl, jak ukončit.

D. Meyer je, přiznám se, můj velký oblíbenec. Jeho detektivky mají spád a uvěřitelné zápletky. Pro nás neobvyklé prostředí Jihoafrické republiky se všemi svými sociálními problémy knihám ještě přidává na atraktivitě. V této knize si ale autor odskočil do žánru postapokalyptické sci-fi. Otec a syn trochu na způsob McCarthyho cesty putují, aby se ochránili před smrtící nakažlivou nemocí a založili ideální komunitu kdesi v pustině. Tohle nesourodé společenství přeživších spojí síly, znalosti a zkušenosti, aby zajistilo svou obživu a bezpečnost. Se zlepšujícími se životními podmínkami v Amanzi se ale začíná jednota drolit a komunita se zdá být odsouzena opakovat sebedestruktivní chyby lidské společnosti. Čtenář tento vývoj znepokojeně sleduje a odmítá se smířit s tím, že společnost, která má našlápnuto zajistit všem v rámci možností spokojený život, všechnu dosavadní námahu zahodí kvůli náboženství a nejrůznějším malichernostem. V tu chvíli ale autor vyráží do protiútoku s poněkud podivným závěrem, který jakoby spadl do děje z úplně jiné planety. Mě osobně křečovitý závěr trochu pokazil zážitek, ale na mém vztahu k Deyerovi to vlastně nic nemění.