Kdo z nás by nechtěl potkat “kouzelného dědečka”, který plní přání. Byť jen jediné.

Mladá dívka si v den svých dvacátých narozenin přála mít volno. Brigádnice, se kterou si vyměnila službu, však náhle onemocněla. Nezbývalo jí tedy nic jiného, než odejít do italské restaurace, kde pracovala jako servírka.
Vedoucí restaurace, jedině a pouze on, pravidelně každý večer vozil majiteli podniku do šestého patra večeři. Náhle se mu udělalo špatně a musel odjet do nemocnice. S večeří nastoupila do výtahu “oslavenkyně”. Postarší, elegantní pán jako první, a jediný, dívce popřál k narozeninám a nabídl, že jí v tento výjimečný den splní jedno přání. Přání, které nebude moci vzít zpět. Náhoda, osud, osudová náhoda?

Toť vše. Vlastně ne! Ještě je tu ono přání a skvělý autorův doslov, v němž se vyznává ze svého obdivu k Jacku Londonovi. V něm je řečeno mnohem více, než v povídce samotné. Ale to je “povídkový” Murakami. Krátké sdělení, krásný jazyk, tajuplné myšlenky a DODO (dopiš/domysli doma).

Druhým plusem, pro který si musíte knihu alespoň prohlédnout, jsou kresby německé ilustrátorky Kat Menschik. Různé odstíny červené jako by dovyprávěly to, co slova zamlčují. Zdá se, že spolupráce těchto svou umělců nabývá na síle. Ta dvacetiletá servírka mě totiž skutečně donutila přemýšlet. A o to asi autorovi šlo. Zkusím si ještě jednou přečíst Spánek a Podivnou knihovnu. U těchto dvou povídek mi asi něco nedošlo...