Ač se to zdá nepravděpodobné, i anarchisté mají své světoznámé celebrity. Takovou je bezesporu jeden z nejuznávanějších komiksových scenáristů Alan Moore. Milovníkům „pokleslého“ komiksového žánru ho jistě není potřeba představovat. Ale i tak pro ty méně znalé obrazových okének a textových bublin: Alan Moore je anglický autor, narozený roku roku 1953 a proslavený díly, jako jsou Bažináč, Z pekla, Watchmen či Top 10. Kdo by se nechytal ani teď, jistě se rozpomene na fotografie z protestů po celém světě, na nichž mají demonstranti masky Guye Fawkese, nebo na propagační obrázky Anonymous s touto maskou. Její popularita a přijetí coby symbolu odporu se dostavila po natočení filmu V jako vendeta. Předlohou mu byl stejnojmenný komiksový příběh právě od Alana Moora, i když dlužno připomenout, že Moore dal od filmového zpracování ruce pryč.

O svém vztahu k anarchismu Moore v jednom rozhovoru prohlásil: „Když mi bylo kolem dvaceti a začal jsem o věcech přemýšlet vážněji, došel jsem k závěru, že v zásadě jediné politické hledisko, jež bych mohl zastávat, je to anarchistické. Mimo to jsem dospěl k názoru, že anarchie je v podstatě jediný politický postoj, který je skutečně přijatelný.“

V roce 2018 vydalo nakladatelství Argo pod názvem Nemo: Srdce z ledu Moorovu komiksovou trilogii z let 2013–2015 The Nemo Trilogy. Ta zcela volně navazuje na Ligu výjimečných a i na ní se svou kresbou podílel Moorův vrstevník Kevin O’Neill. A stejně jako v Lize je i tady spousta odkazů na různá literární a filmová díla, možná víc, než by čtenář stačil pobrat. Svět postav, na které vypršela vlastnická práva. Poctu tímto způsobem vzdal například filmu Charlieho Chaplina Diktátor, Doyleovu Ztracenému světu či Lovecraftovým Horám šílenství. Četba tak pro ty zvídavější může nabýt až podoby soutěže v hledání těchto odkazů. V knize takto záludně zakomponovaný kvíz si následně můžete vyhodnotit na „League of Extraordinary Gentlemen Wiki“.

Základní odkaz k postavě románů J. Verna kapitánu Nemovi a jeho podmořskému plavidlu Nautilu přímo vybízí k steampunkovému zpracování plnému různých vynálezů, prapodivných nýtovaných konstrukcí a naolejovaných strojů. Pokud někdo čeká, že se na scéně objeví kapitán Nemo, nedočká se. Ten už je po smrti a jeho následnicí je dcera Janni Dakkarová. Ta je také hlavní postavou všech tří příběhů, které se odehrávají v různých obdobích. „Srdce z ledu“ odstartuje v roce 1925, „Berlínská růže“ nás posune do roku 1941 a „Řeka duchů“ vše zakončí rokem 1975. My zatím můžeme sledovat proměny nejen hlavní hrdinky, ale i doby a jejího útočiště.

Tím je Lincolnův ostrov, jakási svobodná země desperátů s nepsanými pravidly. Její čelnou autoritou je dědička Nemova odkazu. Autoritou, která vychází z respektu, nikoli z donucení. Prostor mezi jednotlivými příběhy vyplňují reportáže populární nonkonformní mainstreamové žurnalistky, která ve svém prvním vstupu píše: „… vězte, že taková bukanýrská útočiště patřila k mořeplaveckému živobytí v 17. a 18. století. V těchto anarchistických komunitách se vyloučené společenské frakce, ať již kriminální, teologické, politické či sexuální, shromažďovaly mimo dosah zákona a slušné společnosti. (…) Lincolnův ostrov je poslední z těchto korzárských utopií.“ Zdejší obyvatele připodobňuje k těm, kteří se nachází ve čtvrtích, kam člověk chodí za zábavou. A je to právě zavedený pořádek v tom kterém místě, co tvoří rozdíl. „… v Chicagu… a v širším slova smyslu v každém městě západního světa máme masu jednotlivců s často zločinnými cíli, kteří se navzájem agresivně potírají, stejně jako se protiví cílům statu quo. Na Lincolnově ostrově máme ovšem masu jednotlivců s takřka naprosto zločinnými cíli, kteří spolu navzájem úplně spolupracují v kultuře, kde se lotři a korzáři prakticky stali statem quo. Je to neuvěřitelné, ale na tomhle ostrově zločinců není žádný zločin.“

V samotných příbězích netřeba hledat nic extra závratného, setkáte se s neuvěřitelnými bytostmi, akčními scénami a budete fandit hlavním hrdinům při likvidaci nácků, průmyslových prominentů a jedné úchylné africké samovládkyně. Právě takové nepřátele pojí dohromady pouto ovládat ostatní a udělat z nich poslušné loutky, nejlépe v podání „spícího komanda“ nebo robotických „bikinitronek“ s nadměrným poprsím. Tedy pravý opak korzárského přístupu, kde každý jednotlivec má svou cenu. To si uvědomuje i Janni, když na konci prvního příběhu přemýšlí nad bezohledností „velikánů našeho věku“, kam sama sebe řadí, a věrnost obyvatel Lincolna ji tak zahanbuje.

„Srdce z ledu“ je také jakýmsi podobenstvím souboje o technologii, kdy na jedné straně stojí oficiální teroristé – piráti, kteří připravují bohaté o nadbytek a pomáhají pronásledovaným –, a na druhé bezskrupulózní vynálezci stavící si svá technologická impéria. Něco, jako by byl dnes souboj undergroundových hackerů proti technologickým gigantům a snaze států po absolutní kontrole obyvatel.