Podobné tituly

V případě Podzemní železnice jsem měl hodně vysoká očekávání.... a to byl asi ten problém. Nebyla tak úplně naplněna. Podzemní železnice je v knize vykreslená prakticky jako metro. Podle toho co o tom vím, to ve skutečnosti tak nebylo. Jde tady asi spíše o metaforu toho jak otroci v této organizaci cestovali. Příběh, mě ale nedokázal tak úplně chytit za srdce a od poloviny knihy tempo značně pokleslo a trochu jsem se misty i nudil. Styl vyprávění "na přeskáčku" mi také úplně nevyhovoval a myslím, že uškodil konzistentnosti vyprávění.
Po dočtení jsem si googlil jestli některé události z knihy jsou založeny na reálných událostech a zjistil jsem, že "lékařský výzkum", který je v knize popsaný v reálu skutečně probíhal, ale ve 20. století (tedy řekněme o 100 let později)! A nikdo za to nebyl hnán k odpovědnosti.

Podzemní železnice Colsona Whiteheada je situována do první poloviny 19. století, do doby ještě před americkou občanskou válkou, po níž došlo k legálnímu zrušení otroctví. Ústředním narativem je příběh mladé Afroameričanky Cory, která se, stejně jako její matka, narodila do otroctví na bavlníkové plantáži v jihoamerické Georgii. Společně s dalšími otroky je Cora součástí rozbíhajícího se kolosu divokého jihoamerického kapitalismu: protože po bavlně je stále větší poptávka (především z Evropy), dováží se na kontinent stále více Afričanů a zesiluje se tlak na jejich práceschopnost a efektivitu. Vztah mezi otrokem a otrokářem-kapitalistou není ničím jiným než vztahem mezi investorem a majetkem, u nějž se očekává návratnost investice. Pokud „majetek“ vykazuje závadovost, používají se nápravné prostředky (bití a jiné fyzické tresty), v případě potřeby dojde k exemplární popravě, která slouží k motivaci dalšího „inventáře“ k větší efektivitě. Otrok i otrokář dobře vědí, kde je jejich místo, a pokud ze své role nějak vybočí, doplatí na to jeden jako druhý – otrokář bankrotem, otrok životem.

Role otroka a otrokáře je zde vylíčena sugestivně, dramaticky, ale zároveň velice funkčně – jak v otrokyni Coře, tak v jejím majiteli panu Randallovi je ztělesněn panující společenský řád. Tento řád určuje nejen pozice všech lidí ve společenské hierarchii, tj. bohatých a chudých, černých a bílých, žen a mužů atd., ale představuje především určitý způsob nezpochybnitelného vidění světa a kategorií, podle nichž se v něm lidé orientují. Základní kategorií přirozeného vidění světa, s níž Whitehead ve své knize pracuje, je nikoli překvapivě „černošství“, neboli souhrn vlastností, které odlišují ty, jež nejsou lidmi (protože jsou pouhým majetkem), od těch, na něž je přirozeně nahlíženo jako na lidi a jsou jim na základě tohoto lidství přiznána „přirozená“ práva. Cora jakožto typický nositel kategorie „černošství“ nemůže v lidech, kteří jsou součástí tohoto přirozeného řádu, vyvolávat soucit ani empatii – její černá kůže, nevytříbená mluva, nekulturní chování či „pohanské“ způsoby, to všechno funguje jako rozlišovací znaky, na jejichž základě je s ní takřka mechanicky nakládáno jako s pouhým majetkem, věcí, podčlověkem.

Zápletka románu se začne poutavě odvíjet od chvíle, kdy se Cora, společně s dalším mladým otrokem Caesarem, rozhodne pro útěk. Hned od začátku se čtenář seznamuje s tajemnou „podzemní železnicí“, kterou autor nejdříve představuje jako síť utajených vlakových tunelů, jimiž se otroci na útěku mohou dostat z nebezpečných oblastí (reprezentovaných převážně jihem) do států, v nichž převládá abolicionistické smýšlení – tedy hnutí usilující o zrušení otroctví. Podzemní železniční stanice v této síti mají svoje „podzemní přednosty“ a další důvěrníky, kteří udržují její hladký provoz a pomáhají uprchlíkům na jejich cestě za svobodou. Není zcela jasné, kdo a kdy síť přesně zbudoval, a v postupných náznacích čtenář dokonce nabývá pochybností, kde přesně končí hranice mezi podzemní železnicí jako skutečnou fyzickou infrastrukturou a podzemní železnicí jako metaforou, která má evokovat charakter protisystémového hnutí. Jak už to u dobře napsané prózy bývá, toto pnutí v románu nikdy zcela nevymizí.