Moc jsem se na tuto knihu těšila...na silnou ženu ze seriálu, která se nenechala zlomit, zachovala si zdravý rozum, bojovnost a vzdor. Ale v knize jsem se navzdory pár zapamatování hodným myšlenkám setkala se zlomenou loutkou režimu. Trhá mi to srdce, protože seriál miluju, hltala jsem každý díl a hlavní věc co jsem si odnesla, byla útěcha, že když někomu hrábne a nastolí na hlavu postavený režim, vždycky zůstanou ti, ve kterých zůstane naděje a chuť bojovat. Ale v knize jsem nic takového bohužel nenašla.

Přečetla si knihkupkyně z Přerova

Snad každý zná jména jako Orwell, Zamjatin či Huxley, a kdo od některého z těchto autorů něco s chutí přečetl, nebude zklamán ani Příběhem služebnice od Margaret Atwood. Spisovatelka přenese čtenáře do postapokalyptického světa budoucích USA neboli do republiky Gileád, kde platí úplně jiná pravidla… Tato nepříliš optimistická vize budoucnosti Vás nenechá v klidu, dokud spolu s hlavní hrdinkou nedojdete až na konec jejího příběhu; jaký to bude konec, to však autorka ponechá částečně na Vás…

Knihu jsem si objednala po zhlédnutí prvních dílů seriálu na ČT 2, zaujalo mě emotivní projev hlavní hrdinky, v knize je to na Vás jak to poberete, starší čtenáři při čtení mají asi ,,husí kůži".Zajímavé čtení.

Pro mě zklamání. Pro čtenáře z postkomunistické země, který ještě nezapomněl, jaké to za komunismu bylo, nepřináší kniha vlastně nic nového. Tím nijak nezlehčuji míru nesvobody, kterou jsme zažívali, jen chci říct, že jiný dopad bude mít kniha na čtenáře, proto kterého je totalita jen heslo ze slovníku, a na člověka, který ji v nějaké formě zažil na vlastní kůži. První polovina knihy, která příběh redukuje vlastně jen na popis rozmnožovacího programu státu, mi připadala sice svým námětem zajímavá, ale hodně rozvleklá. Zdaleka nejlepší na celé knize byly střípky děje odehrávajícího se kdysi v nedávné minulosti, které (bohužel jen) naznačují, co že to vlastně přivedlo USA na cestu k diktatuře.

"Nechtěla jsem do knihy vkládat nic, s čím už lidstvo v historii nemělo zkušenost. Proto jsem děj zasadila do teokracie, která se odvolává na náboženství. Když pak kniha vyšla, čtenáři v některých zemích si říkali, že se u nich nic takového nemůže stát. V současných Spojených státech už ale chápou, že až na povinné stejnokroje, které plodné ženy nosí, knížka poukazuje na věci, které jsou klidně možné," upozornila sedmasedmdesátiletá autorka. Naráží například na omezení práva na interrupci, které v Americe přerostlo ve skutečnou hrozbu.

Knihu jsem si přečetla na popud své dcery: “V Anglii je to teď televizní hit, to si musíš přečíst!”. Není to má první dystopie, takže jsem neodmítla. Mé pocity jsou smíšené. Na jedné straně velmi silné téma, se silnou ženou, odhodlanou bojovat s nepřízní osudu, s barvitým popisem struktury dystopické společnosti. Na straně druhé poněkud rozvláčný děj. Přiznám se, že na retrospektivní stránky jsem použila mnou zatracované “rychločtení”.

Můj dojem vylepšily "Historické poznámky", poslední kapitola, napsaná s odstupem 150 let, ve které je na čtrnácti stránkách v podstatě celý obsah předchozích tří set stránek a navíc to nejpodstatnější a pro naši současnou společnost nejdůležitější: PROČ! Až na konci si čtenář/ka uvědomí, že příčiny vzniku popisované dystopické společnosti dnes vidíme na každém kroku.