Podobné tituly

Lovecraftova země Matta Ruffa (Baronet 2018) začíná rokem 1954, tedy v časech, kdy se ideál amerického snu má stát hnacím motorem poválečné ekonomiky založené na konzumu a individualismu. I když papírově se americký sen má stát univerzálně platným – a tudíž všeobecně férovým – měřítkem pro všechny občany USA, ve světě každodenních situací se nám stále vracejí situace analogické k těm z počátku 19. století. Byť na skutečné fyzické násilí nedochází tak často, násilí v měkčí podobě (násilí symbolické) pomáhá neustále udržovat kategorii „černošství“ jako něčeho, co si automaticky spojíme s podřadností, ošklivostí, cizotou atd. Velice přesvědčivým příkladem takového násilí je policejní šikana, jíž jsou hrdinové knihy neustále vystavováni: auto je zastaveno k rutinní kontrole, protože policista vidí za volantem sedět černocha; černoch udělá prudší pohyb rukou do přihrádky pro technický průkaz od vozidla a policista to vnímá jako ohrožení, protože v jeho perspektivě je každý černoch zároveň potenciálním nositelem zbraně a gangsterem… Analogické situace se pak odehrávají při žádání o práci, shánění bydlení, komunikaci s úřady atd. „Černošství“ se projevuje jako vrozená vada, které se nelze zbavit a která dělá život ve všech ohledech náročnější a hůře snesitelný.

Vedle společenského rozměru je kniha zároveň zdařilou parafrází mysteriózních hororových příběhů lovecraftovského střihu. Hlavní hrdina Atticus – zde na nás pomrkává intertextuální odkaz na Attica Finche, ústřední postavu jednoho ze zakládajících antirasistických románů Jako zabít ptáčka – se na pozvání svého otce vydává do záhadného městečka Ardham v Nové Anglii, aby se vzápětí ocitl ve víru spiknutí tajného spolku, jehož členové disponují temnou magií a neštítí se ji použít pro dosažení svých neméně temných cílů. Kniha je členěná do kapitol-povídek, které jsou propojeny do jednoho příběhového celku, ale zároveň fungují jako samostatné epizody. Postupně se v nich setkáváme s fantastickými prvky jako strašidelný dům, duchové, meziplanetární cestování, mimozemské nestvůry nebo převtělování. Podobně jako v případě Podzemní železnice i zde se ryze fiktivní důmyslně propojuje s realistickým dobovým vyobrazením společnosti. Žánrové postupy neslouží pouze k pobavení čtenáře, ale umožňují svého druhu myšlenkové experimenty, které by bez nich nebyly možné.