Ze začátku jsem byla hodně nadšená, zaujal mě námět netradičního pojetí cestování časem, zhruba v půlce knihy mě nadšení ale opouštělo, pasáže mi přišly zdlouhavé a většina hlavních postav mi začala být „jedno“, což pro mě nevěstí nic dobrého. Jejich popis mi přišel velmi plytký a nevytvořila jsem si k nim během čtení žádný vztah. A tak se to střídalo celou knihu, jako na horské dráze, nadšení (především části, kde hlavní hrdina byl ve společnosti Shakespeara) střídala nuda a nucení se do čtení (především části ze začátku 20. století). Celkově tedy hodnotím knížku průměrně, ale jedna věta se mi líbila velmi: "Tehdy jsem měl pocit, že je všemu konec. A dnes mám pocit, že tohle je začátek". No a také musím ještě dodat, že samotný (filozofický) závěr knihy se mi zdál povedený velmi.

Tom je obdarován osudem. Stárne tak pomalu, že pamatuje Shakespeara, ale vypadá na čtyřicet. A také neví, jestli tento dar není spíš prokletím.
Kniha mě zaujala svým námětem a dala mi přesně to, co jsem od ní očekávala. Zavádí nás střídavě do hluboké minulosti a zároveň sledujeme stále stejného hrdinu v současnosti. Tomovi je kolem 470 let a jeho smyslem života se stalo hledání jeho stejně obdařené dcery, hledání rovnováhy ve svém životě a vyrovnávání se s časem. Jak s bolestnou minulostí, tak se strachem z budoucnosti. A také rozhodování, zda žít obyčejný lidský život s nevyhnutelnou ztrátou nejbližších které přežije, nebo osamocený život bez bolesti ze ztráty. A vám nezbyde než přemýšlet, jestli tak dlouhý život, nebo nesmrtelnost je vůbec k něčemu dobrá.