knížku jsem si koupila na doporučení známé, která z ní byla nadšená. Mě se kniha nelíbila. Je ovšem pravda, že při jejím čtení si člověk uvědomí, jak složité a těžké bylo žít v době, kdy se děj odehrává a začne si vážit toho, co má.

907 stran, pro pána Jána! Obecní knihovna by měla dávat malou upomínku, bonbón nebo odznak, každému, kdo to poctivě přelouská. Já jsem špatný recenzent. Nevím, jestli se mi to líbilo, nebo nelíbilo. Žádná postava mě nezaujala, všechny jsou ošklivé a všední až běda. Žádný obrat děje mě nezaujal, všechno je nicotné a všední až běda. Styl a forma vyprávění patří do 18. století. Z novějších literárních výdobytků je užit jen ten, že to nemá konec. Ať chci, nebo nechci, obsah mi zůstane trčet v paměti jak pecka ve švestce už jen proto, jak dlouho na mě útočil. Obdivuhodné je, že i přes tu délku to jakžtakž drží pohromadě, nerozsypalo se to — za to dávám báječnou hvězdu.

[Tohle není regulérní recenze, ale osobní vyznání překladatele - jako takové nemůže být objektivní. Přesto doufám, že aspoň někomu přijde zajímavé.]
Francouzi tomu říkají „coup de foudre“. V češtině bych mohl napsat „byla to láska na první pohled“ – ale chyběl by tomu ten druhý význam, „úder blesku“. Po přečtení Faberova neoviktoriánského románu „Kvítek karmínový a bílý“ jsem zůstal jako opařený, jako by do mě praštil blesk.
A přitom to začalo tak nenápadně. Na semináři Britské rady v Cambridgi jsem dostal možnost seznámit se s Michelem Faberem osobně a z Anglie jsem odjížděl se všemi knihami, které Michel napsal. Jenže kde najít těch potřebných pár dní, které je potřeba k přečtení bezmála tisícistránkové knihy? V náročném literárním provozu, který mě nutí prakticky den co den přeložit deset stránek textu, se onen kýžený víkend, kdy bych mohl učíst přinejmenším prvních tři sta stránek, ne a ne vyskytnout. A tak jsem byl nakonec nucen číst po práci, s rizikem, že uváznu někde v polovičce druhé kapitoly. „Kvítek“ je naštěstí napsaný tak strhujícím způsobem, že nic takového nehrozilo. „Když jste se mě poprvé chopili, nenadáli jste se, že budu tak silná, ani jste neočekávali, že vás popadnu tak pevně a rychle,“ píše autor hned na první stránce – to mluví prostitutka, která čtenáře z úplně jiných časů nekompromisně čapne za ruku a provází ho neznámým Londýnem, ale zároveň tu autor pomrkává na čtenáře, který má obavy z nezáživných tlustospisů.
„Kvítek karmínový a bílý“ je příběh osmnáctileté prostitutky Sugar, ženy nadané výjimečnou inteligencí, která se narodila na nesprávném místě v nesprávný čas do velice tuhé, kastovní společnosti. Málokdy jsem osud hrdinky sledoval s tak zatajeným dechem, málokdy jsem imaginární postavě tak fandil. Moje manželka nabyla dojmu, že mám poměr. A já skutečně poměr měl, vždyť vztah mezi čtenářem a knihou má být vášnivý, člověk má pocit, že to bude navždy – a pak najednou kniha skončí a čtenář si hledá jinou. Velmi promiskuitní. Ale v případě „Kvítku karmínového a bílého“ to byl poměr dlouhý a smysluplný.

Výpravná pohádka o pretty woman s exkurzí do viktoriánského světa chudiny i boháčů. Myslím, že to samé by se dalo odvyprávět na čtvrtině stránek, ale to by tomu chyběl ten duch doby, zajímavé detaily prostředí a společnosti.

Příběh by mohl klidně pokračovat, ani oněch 900 stran nikoho neunaví. Doporučuji.