Zatím by se knihy, které jsem od autora četla daly shrnout podtitulem: Kam nás budoucnost dovede? za jakou cenu? A jsme ji ochotni zaplatit? Je to pro náročnějšího čtenáře a není to tak čtenářský přístupné, jako Klára a Slunce od autora. Je to mnohovrstvá knížka, mnoho skrývá pod povrchem. Když budeš dávat pozor, dá ti to neuvěřitelně moc. Jeho styl psaní dává čtenáři prostor na vlastní interpretace (čti přežvýkání textu). Ta krkolomnost ze začátku se rozmělní spolu s otazníky, které začnou vyskakovat. A ty přistoupíš na autorovu hru a začneš vyzobávat aspoň ždibečky informací mezi řádky. Celá knihy jsou takové nesourodé roztěkané zdánlivě nikam nesměřující fragmenty z dětství vypravěčky (Kathy). Život v nějakém ústavu, jehož účel a hlavně děti v něm je obestřen mlhou neznáma, která se trhá opravdu maličko. Není to opravdu pro netrpělivého čtenáře. Sem tam zmíní Kathy účel dětí - dárcovství orgánů. Je to tak jak si myslíš? Běhá ti hlavou neustále. A to tě právě žene neustále dopředu. Nikdy jsem se ještě nesetkala s autorem, který píše jako Ishiguro, kterého mám takový problém přiblížit. Náznaky jsou nejlepší co na této knize je. Ta husí kůže, když ti pomalu dochází co se děje, k jakému účelu jsou vychováváni a hlavně, jak k nim společnost přistupuje.

Antiutopická verze Británie, kde jsou děti narozené v nepříznivých podmínkách umístěny do speciálních "škol", ve kterých se snaží najít svůj smysl skrz umění. To má být odrazem jejich důležitosti pro společnost, nikoli však pro ně samotné. Psychicky náročné čtení s hořkosladkým koncem.

Příběh o studentech nebo náhradních dílech? Ze začátku vše vypadá jako obyčejný vývojový román, ale nakonec se ukáže hluboká pravda a temné téma díla. Skvěle napsaný příběh plný tajemství a vtahující síly. Rozhodně doporučuji!

Úžasná kniha. Vyprávění velice střídmé, civilní, ale neuvěřitelně opravdové. Autor dává přednost před lyrizací úvahám a detailním rozborům pocitů a myšlenkových pochodů hrdinů (což pro mě osobně je výrazný klad spíš než zápor knihy). Všechno je to zahaleno do science-fiction (přesněji řečeno, jde o knihu popisující alternativní svět, který se ovšem neodehrává v budoucnosti, ale v minulosti, v Anglii devadesátých let), ale jak je stránku po stránce víc a víc patrné, víc než k science-fiction tahle kniha patří do mainstreamové literatury. Vyprávění jednoho klona tak není popisem technických vymožeností, ale spíš smutným příběhem několika lidských bytostí, a potom, snad hlavně, oslavou umění, které možná nezmění životy a svět, ale které je svým způsobem něčím víc... zábleskem duše. Pro mě nejlepší kniha za poslední rok.

Lépe bych to, Jonáši, nenapsala. Snad jen jeden subjektivní názor: očekávala jsem, že si hrdinové v určité fázi svou 'podřadnou výjimečnost' uvědomí a budou proti ní nějak bojovat (aktivněji než pomocí Galerie), že se pustí do vnitřního smiřování se s dárcovstvím, ale až na konci mi došlo, že čtenář je vržen do tohoto světa v momentě, když už tahle fáze dávno proběhla, resp. hrdinové k tomu byli odmalička vedeni. A s tím jsem se nějak nedokázala smířit. Že i přesto nebojovali. Ale rozhodně doporučuji, za zamyšlení to stojí.

Pohladil jsem luxusně provedenou BBArtovskou obálku posledního Ishigurova románu „Neopouštěj mě“ a začal se těšit: další z nových knížek, teď japonská, možná japonsko-anglická, jako Murakami! Tókjó, světélkující velkoměsto, kimona, khabuki, pinie, mezilidské vztahy..

Na první stránce se přitom rozvalila mokrá, mlžná, anglická louka a na ní internátní škola Hailsham. Hlavní hrdinka Kathy začala vyprávět příběh svého života. Kathy je klon, stejně jako všichni ostatní studenti školy. Takže jedno překvapení za druhým. Nekoná se Japonsko (víc nejaponský snad Ishiguro nemůže být), atwoodovský název nutně nezaručuje sondu do mezilidských vztahů, přichází sci – fi, ale ani pod tímhle heslem si nezvládnete představit, jak Ishigurův hybridní román vlastně vypadá.

Definice tedy může být matoucí, ale autor v samotném textu velmi dbá na to, aby čtenáře nemátl a všechno dohromady v jeho knize funguje dobře. Hned ze začátku bez zbytečných okolků představí situaci, moc nehraje na překvapení, takže to, že hlavní hrdinka a její dva nejbližší přátelé jsou kloni a že jsou vlastně chodícími zásobárnami zdravých orgánů pro „normální“ občánky Velké Británie, je člověku poměrně jasné po několika stranách. V jeho sci-fi nefungují roboti, nejezdí futuristická auta, není rok 20xx, naprosto nejhlavnější jsou pro něj lidé, Kathy, Tommy a Ruth. Ishiguro emocionálně neběsní, jazykově neexperimentuje a prostředí a atmosféru vždycky jen lehce načmárne, aby Kathy mohla dál vyprávět: „...To jsem ale trochu odbočila“ „..Měla bych se vrátit k...“ Jestli si Kundera myslí, že je alyrický, strohý a přesný, měl by si přečíst tenhle román.

Kvůli téhle strohosti jsem s románem dlouho nebyl spokojený. Ale po čase člověk zjistí, že všechno vynahrazuje Ishigurova civilnost a upřímnost. Právě ta totiž z románu dělá kvalitní dílo současné beletrie, a to hlavně v závěru, kdy Kathiiny přátelé postupně podstupují odebírání všech možných orgánů a neumírají, ale dokonávají. A autor ze čtenáře nedoluje emoce, pořád si zachovává stejně normální, věrohodný tón, který vás, ať chcete nebo ne, dostane do kolen.

Ishigurovým hlavním motivem evidentně tedy nebylo napsat futuristické, výpravné megadílo („Neopouštěj mě“ snad už nemůže být komornější), šlo mu spíš o kritiku. Ne, Ishiguro neodmítá klonování, předmanželský sex nebo potraty, jde mu o anglickou konzervativnost, o to, jak se společnost vypořádává s cizími prvky a jak se je snaží ignorovat a obviňovat. A zřejmě se mu víc chtělo psát o klonech, než o Polácích, Romech nebo Arabech.