Podobné tituly

Je potěšující sledovat, že přibývají práce, které se svým způsobem věnují dějinám současnosti, tedy posledních desetiletí, když mapují projevy odehrávající se na okraji společnosti, daleko od mocenských center. Historie je tradičně pojímána jako dějiny elit, popřípadě těch společenských skupin, které měly nějaký vliv na její formování. Mnohé lidské aktivity však zůstávají v pozadí, nemají valný vliv na chod společnosti jako celku a často o to vlastně ani nestojí. Sem bychom mohli zařadit různé subkultury v nejširším slova smyslu a zájmové komunity a okrajová sociální hnutí. Všechna tato společenství mají své způsoby sdružování a vzájemné komunikace.

Příběhům subkultur v ČR se věnovala knižní řada Kmeny, na kterou navázala poměrně nevydařená série televizních dokumentů. Punkovou subkulturu velmi obšírně popsal Filip Fuchs v knize Kytary a řev. Komentovaný přehled anarchistických publicistických aktivit v letech 1990–2013 připravilo Nakladatelství Anarchistické federace. A našlo by se toho jistě více. Posledním počinem, který by se dal zařadit do tohoto ranku, je kniha Miloše Hrocha Křičím: „To jsem já.“ s podtitulem Příběhy českého fanzinu od 80. let po současnost.

Podobně jako u Kmenů je kniha rozdělena do kapitol, z nichž se každá věnuje tiskovinám jednotlivých subkultur či zájmových komunit a každou zpracoval někdo v těchto skupinách zainteresovaný. Nečekejte žádnou přehledovou studii s výčtem stovek titulů, které spatřily světlo světa, jako tomu bylo u Anarchistické publicistiky, jde naopak o přiblížení lidské stránky fanzinové tvorby skrze příběhy a postřehy několika tvůrců zinů. Tento přístup má své klady i zápory. Dobře může ilustrovat vztah jednotlivce k danému médiu, jeho tvorbě a ke komunitě, jíž je určeno. Na druhou stranu ale může lehce zploštit obrovskou rozmanitost a šíři vydávaných titulů. To je patrné zvláště v kapitole věnované hardcore/punkové subkultuře.

Jako červená nit se skoro všemi kapitolami line nadšení z tvorby. Hezky to ilustrují první slova z úvodu od Karla Veselého, když popisuje obřadnost okamžiku, kdy je dílo hotovo a autor se laská s finálním produktem. V souvislosti s masovým nástupem internetu je tu také zřetelná častá věrnost papírovému médiu. „Reálné je to, čeho se můžeme dotýkat.“

Jisté pnutí se však odráží již v samotném názvu, který zní velmi individualisticky. Pokud si položíte otázku, proč byla kniha pojmenována zrovna takhle, odpověď najdete až v poslední kapitole věnované fotografickým zinům. Ty se zdají být čistě individuální záležitostí, což podtrhuje v tomto smyslu poměrně neutěšené vyznění kapitoly. Možná je to dané tím, že fotoziny nejsou vázány na nějakou komunitu, jako je to u ostatních příběhů knihy. Nezáleží často na tom, že je za zinem jeden tahoun, fanatik, který to bere jako své poslání, ale na skutečnosti, že to nedělá čistě sám pro sebe, kooperuje s různými přispěvateli, komunikuje se čtenáři. Je nutno přitakat Veselému, když píše, že „tým je vždycky lepší než jednotlivec“.

Osobně jsem se těšil na kapitoly o feminismu a hardcore/punku, jelikož zinovou produkci v téhle oblasti znám a je mi blízká. Na sci-fi a komiks jsem byl zvědavý. Naopak jsem se trochu bál, že příběhy z prostředí metalu či počítačů mi nic moc neřeknou. Chyba lávky. Celou knihu jsem i přes jejích 230 stran zhltnul takřka za jediný den. Nebylo to ovšem zas tak těžké, když vezmeme v potaz bohatý obrazový doprovod a skutečnost, že jde o publikaci dvojjazyčnou a každá strana je složena z českého textu a jeho anglického překladu.

Aby se jednotlivé příběhy nevznášely ve vzduchoprázdnu, dává je do kontextu úvodní kapitola od Miloše Hrocha, popisující vznik fenoménu fanzinů ve Spojených státech 30. let „v kroužku nadšených fanoušků sci-fi“. Od západní teorie a praxe nás přenáší do východního bloku, kde se ujal pojem samizdat, a hodnotí normalizační konsenzus „vy necháte být nás a my vás“, který umožňuje vydavatele neoficiálních tiskovin zjednodušeně označit buď za „disidenty“, nebo „chalupáře“. Pojem disent ale neupírá ani podzemním vydavatelům po roce 1989: „Důležité je vymezení se a vzdor v tom nejobecnějším smyslu. A nehraje roli, jestli je terčem režim, společenské stereotypy, hudební byznys nebo mechanismy trhu s uměním.“

Je dobré vědět, že „fanzinoví chalupáři i disidenti tu jsou pořád“.